Martin Matějka: Freelancing je obrovská svoboda, ale i obrovská zodpovědnost

Jít do oho, či nejít, toť otázka. Podnikání na volné noze s sebou nese řadu výhod i nevýhod. Své nám o tom řekl třeba David Lörincz, který opustil zaměstnání a dnes se řadí mezi přední konzultanty se specializací na sociální sítě. Podobnou cestu absolvoval i Martin Matějka, ale o pár let dřív, a zaujalo ho SEO. Dnes je mu třicet a freelancerem se stal před sedmi lety.

Martin je členem „nejslavnější rodiny českého internetu“, jak jsme v rozhovoru s Lukášem Pítrou pojmenovali Markeťákov. Skupina pěti freelancerů sdílí společné prostory, navzájem se podporuje a pomáhá. Kromě toho si Martin hraje i se svými eshopy SmallCars a Moduni. Jeho článek o podnikání na volné noze se málem dostal do trendů na Twitteru a my se ho rozhodli podrobně rozvést.

Martine, o třicítce se říká, že je nejproduktivnějším obdobím života. Je tomu tak?
Ano, připadá mi to tak. Pravdou je, že za poslední zhruba dva roky, co jsme se dali dohromady právě s Lukášem, zažívám opravdu nejpracovitější časy. A taky asi nejkrásnější. Práce je hodně a člověk už si ji tak nějak umí lépe zorganizovat, než když mu bylo 20.

Na druhou stranu, tohle je těžké hodnotit – je mi teprve 30, na smrtelné posteli ještě nejsem, tak třeba budu za 10 let mluvit úplně jinak.

Inzerce | Chci tu být také

Jak se liší tvoje organizace práce dnes od té před deseti lety?
Dřív jsem měl práce méně, takže ji nebylo potřeba nějak extra organizovat a taky jsem na to trošku kašlal. S přibývajícími zakázkami a zvyšováním povědomí o mé osobě jsem musel začít pracovat poněkud organizovaněji. Nemůžu si dnes dovolit propásnout termín, protože by to poškodilo mé jméno.

Snažím se tedy si práci víc plánovat. Ovšem používám k tomu jen google kalendář, kde si píšu všechno, co musím udělat. Všechno od tvorby analýzy pro nějaký web, přes vyzvednutí syna u rodičů až po nákupy po cestě domů.

Naučil jsem se takhle plánovat a už se mi nestává, že bych na něco zapomněl, nebo něco nestihl. Také jsem se naučil plánovat víc realisticky a nedávat si příliš úkolů za den. Za ty roky jsem už vypozoroval, kolik toho jsem schopný stihnout.

Hraje podle tebe věk v podnikání nějakou roli?
Co do odborných znalostí bych řekl, že ne. I dvacetiletý kluk může být odborně velmi schopný. Dokonce znám holčinu, která se věnuje UX; je jí, myslím, 24 a už teď je v oboru velmi schopná.

Na druhou stranu, z pohledu podnikatelského, tam věk hrát roli bude. Respektive ne možná ani tak věk, ale nějaká ta „vyzrálost“ a „životní moudrost“, která s věkem přichází. Člověk prostě chápe věci jinak, když je mu 19 a pak třeba ve 30. Má už větší rozhled a velkou roli v tom hrají zkušenosti – ale zas ne tolik ty odborné, ale spíš ty soft skills, jednání s lidmi, komunikace a umění empatie.

Takže výhodou vyššího věku v podnikání je určitá „otrkanost“? Nebo co jsi ty sám na sobě pocítil nejvíc?
Ano, v zásadě ano. Když porovnám sebe dřív a sebe dnes, mnohem víc si věřím, umím lépe mluvit, jsem přesvědčivější, jsem si jistější tím, co říkám. Když jsem na jednání s klientem, o kterého mám zájem, nepůsobím tak, že ho nutně potřebuji.

Dřív se mi to stávalo, a tím se jako konzultant dostanete do stavu, kdy jste ochotni dávat slevy nebo se klientovi podbízet. A on cítí, že má navrch. A to čistě pro váš business není správné.

Ty sis živnost založil hned v osmnácti, první firmu v jednadvaceti. Je to podle tebe ideální věk pro odstartování podnikatelské kariéry?
Nevím, jestli nejlepší, ale mě se to docela osvědčilo. V tomhle věku mě ovlivnily dvě zásadní věci. Jednou z nich bylo, že náš táta nám (mně a bráchovi) nedával skoro žádné kapesné. Měli jsme, co jsme potřebovali, ale nic moc navíc. Držel nás prostě zkrátka, a tak jsem se snažil co nejdřív vydělávat svoje peníze. Proto jsem od patnácti let chodil po brigádách a snažil se přivydělat si.

Druhým faktorem bylo, že rodiče mojí tehdejší přítelkyně (dnes manželky) podnikali v knížkách a mě hodně inspirovalo to, že jezdí do práce na desátou, mají volný čas, kdy potřebují, a život jim tak nějak hezky plyne.

Řekl jsem si, že toho chci docílit taky. A protože jsem měl blízko k internetu, tenhle obor mi přišel jako nejlepší volba.

Jak jsi to tehdy měl se školou?
Nevím, jestli to můžu říct, ale strávil jsem na střední místo 4 let celkem 6. (smích) Bylo to tím, že první střední mě vůbec nebavila, a tak mě ve druháku vyhodili. Byla to elektroprůmka, kde se neřešilo nic moc z toho, co mě zajímalo.

Přešel jsem pak na školu zaměřenou na IT a marketing, ale zase od prváku. Takže jsem začínal s podnikáním vlastně ještě při škole.

A o vysoké jsi neuvažoval?
Na vysokou jsem jít nechtěl, chtěl jsem začít pracovat a vydělávat. A s tím se denní studium vysoké školy jaksi neslučovalo.

Nelituješ toho dnes? Nechybí ti v něčem vysoká škola?
Párkrát jsem zvažoval, že bych šel ještě něco studovat, ale spíš ze zvědavosti, než že bych to vyloženě potřeboval. Praxe mě, myslím si, naučila hodně. Vidím to pak na školeních, kdy se ke mě chodí něco naučit lidé se dvěma tituly – jednoduše proto, že já v tom mám na rozdíl od nich praxi a nejsem jen teoretik.

A co rodina? Podporovala tě tehdy?
Rodina mě pochopitelně podporovala hodně. Jak přítelkyně a moji rodiče, tak ti její. Pomáhali mi, ale mému oboru nerozuměli, takže jsem spíš dostával ty „podnikatelské“ rady.

Dnes v podobném věku začíná spousta dalších. Jak ses učil, získával zkušenosti, hledal nové klienty a celkově se rozjížděl?
Pamatuju si, že prvního klienta jsem získal na doporučení od kamarádky. Pracuju pro něj dodnes, už celých těch 7 let. Zkušenosti jsem získával studiem různých blogů, občas nějakým školením, ale hlavně metodou pokus omyl.

Zakázky většinou přicházely přes doporučení, ale ne moc od klientů (protože jsem jich měl málo), ale spíš z okruhu známých… „Jo ty děláš to SEO, někoho bych pro tebe měl…“. To bylo poměrně časté.

Hodně mi v tom pomáhal můj blog, protože tím se lidé dozvídali, co vlastně dělám.

A jak klienty získáváš dnes?
Dnes získávám klienty na doporučení od lidí, které mnohdy ani osobně neznám.

Módou je číst různé motivační knížky, navštěvovat jednu akci za druhou, zúčastňovat se webinářů a podobně. Bylo tohle všechno dostupné i tehdy? Využíval jsi to?
Skoro vůbec. Tyhle věci mě úplně minuly. Jsem pozitivní člověk tak nějak z podstaty a většinou jsem se nepotřeboval nějak extra motivovat.

Stejně tak webináře a podobné věci jsem příliš neřešil. Snažil jsem se učit od těch nejlepších a v době, kdy jsem začínal, fungoval tu víceméně jen Marek Prokop. A na jeho školení jsem pochopitelně chodil, ta mi dala ten správný odborný základ.

A hlavně mi to dalo sebedůvěru při jednání s potenciálními klienty. To bylo asi to, co mi nejvíc pomáhalo při získávání zakázek, když došlo na osobní schůzku.

Určitě jsi ale ze začátku nedělal vše správně a tak, jak to děláš dnes. Co se třeba změnilo, kde jsi udělal chybu nebo co bys příště udělal jinak?
Odborně určitě – chyby jsem dělal, vždyť jsem se to učil metodou pokus omyl. Nutno ale dodat, že většinu chyb jsem napáchal na svých projektech, nikoli na klientských. Vždycky jsem se snažil mít nějaké svoje weby, na kterých jsem si vše testoval.

Co do podnikatelské zkušenosti, tam bych asi nic jinak neudělal. Všechny zkušenosti z pracovního života, které za sebou mám, pro mě byly obrovskou školou. Dali mi možnost vidět problémy a jejich řešení z různých úhlů pohledu, a já si tak mohl vybrat, jak mi nejvíce sedí je řešit.

V knize Outliers od Malcolma Gladwella se píše o 10.000 hodinách. A že se poté stanete odborníkem na to, co děláte. Je to podle tebe pravda?
Jo, slyšel jsem o tom, nevím, jestli je to přesně 10 000 hodin, ale myslím, že smysl té věty je v tom, že odborníkem se člověk nestane přes noc, ale za několik let tvrdé dřiny. A ano, s tím lze určitě souhlasit.

Kolik hodin denně jsi ty trávil na začátku prací? A kolik dnes?
Ze začátku to bylo opravdu hodně, někdy i 12 nebo 14 hodin. Nebyla to však všechno klientská fakturovatelná práce, ale velkou část tvořilo právě samostudium, pokusy na mých projektech, budování značky.

Dnes se to už otočilo – prací jako takovou netrávím víc jak 6 hodin denně.

Když jsi založil svoji první firmu, nešel jsi do ní sám, ale s kolegou. Proč ses tehdy rozhodl firmu založit a proč ne sám?
Byla to moje první vlastní firma a měl jsem obavy z toho, abych to všechno zvládl. Bylo mi 21 a kolegovi 28; měl víc zkušeností, praxe z oboru (i když ne z podnikání – byl předtím také zaměstnán), tak jsme si řekli, že společně to půjde lépe.

Což bylo i docela dlouho pravda. Jenže jak firma rostla, já rostl s ní, a časem mi začalo vadit, že se to či ono dělá takhle, a já měl za to, že jinak by to bylo lepší.

I proto jsme se po dvou letech rozloučili a každý šel sám. Mimochodem, asi před třemi lety tu „mojí“ firmu koupila ještě jiná firma a můj ex-kolega se z oboru úplně stáhl. Bohužel už nevím proč, ale nevydrželo to.

Když nad tím přemýšlím zpětně, můj tehdejší kolega bral firmu jako cestu k penězům, jako své zaměstnání. Já to vždy bral trošku jinak, trošku víc osobně, jako poslání. Toho se držím dodnes – svoji práci dělám, protože mě baví a zajímá mě, dá se říct, že tím žiju. Nedělám to primárně pro peníze, ačkoli z toho jsou a rozhodně se za ně nezlobím.

Je podle tebe zakládání firem ve dvou nesprávné? Co bys doporučil?
Tohle je strašně těžká otázka, podle mě na to neexistuje univerzální recept. Ačkoli z mých zkušeností bych už asi do podnikání o více lidech nešel. Třeba firma, která provozuje SmallCars začala také ve více lidech, a dnes jsem tam sám.

Ale nikdy neříkej nikdy, třeba přijde něco natolik zajímavého, že zas zariskuju a půjdu do toho s někým.

Jaké to je prodat firmu a najednou být sám? Začínal jsi úplně od píky a zbyly ti „jen“ tvé zkušenosti?
Byl to úžasný pocit. Vzpomínám si, že druhý den ráno jsem se probudil a uvědomil jsem si, že nemusím nikam jet. Nemusím nic řešit. Začal jsem tehdy hodně sportovat, jezdit po výletech a postupně připravovat své vlastní podnikání.

Užíval jsem si to, že mám hodně času, a věnoval ho různých bohulibým aktivitám. Na druhou stranu jsem člověk, co když pár týdnů nepracuje, začne se nudit. Takže jsem s freelancingem moc neotálel a brzy se začal zas otáčet v pracovním nasazení.

Když ale z agentur odchází důležití lidé, řada klientů se snaží agenturu obejít a kontaktovat přímo je. Nebyl pro firmu tvůj odchod podobně skličující? Jak se s tvým odchodem firma poprala?
Firma si najala místo mě jiného konzultanta a já se o to, jak to tam funguje, příliš nezajímal. Ale vzhledem k tomu, že po pár letech firma zanikla prodejem jiné společnosti, asi to tam příliš nefungovalo.

Pravdou je, že několik klientů z této doby mne v budoucnu kontaktovalo; pro některé jsem i něco udělal, ale rozhodně jsem je aktivně neuháněl já. Přišlo by mi to nefér.

Byl jsi i zaměstnán jako SEO konzultant v dnes již neexistující agentuře. Bylo to před mnoha lety, kdy jsi ještě nebyl takový profesionál jako dnes. Je pro začátečníka práce pro agenturu přínosná, nebo je lepší se ihned vydat po vlastních?
Práce v agentuře byla super zkušenost. Jak odborně, když jsme sdíleli know-how s ostatními, tak osobně. Pro začátečníky je působení ve firmách, myslím, důležité. Otázkou je, co se ze začátečníků stane v agenturách po několika letech.

Nechci se do agentur strefovat, ale mám trošku pocit, že ti schopní jim po pár letech odcházejí právě na volnou nohu nebo do vlastních firem, a ti méně zkušení tam zůstávají. Ale to nemusí nutně znamenat, že by byli méně schopní, jen si třeba méně věří.

Souhlasíš tedy s tím, že by začínající freelancer měl nejprve zkusit práci v nějaké agentuře a až pak se pustit na volnou nohu?
Nevidím to nutně jako podmínku pro úspěšné podnikání na volné noze, ale určitě je to výhodou.

Kdybys měl dnes začít od začátku. Jak bys to udělal?
Asi úplně stejně.

Všichni o freelancingu mluví jako o něčem, co přináší svobodu. V zaměstnání si můžeš odpracovat stanovený počet hodin a víc se práci nevěnovat. Jako podnikatel ale určitě neděláš jen od osmi do dvou – pracuješ na svém brandu a sháníš si klienty sám, nebo se ve všem mýlím a realita je jinde?
Freelancing je obrovská svoboda, ale i obrovská zodpovědnost. Právě za své jméno a za své klienty. Když se ti v agentuře něco nevyvede, firma je schopná problém jaksi přikrýt a „ututlat“, to na volné noze příliš nejde.

Od osmi do dvou určitě nepracuju. Pracuju většinou asi víc, než běžný zaměstnanec, na druhou stranu umím třeba v úterý odjet na chatu se synem, vrátit se v pátek a pak pracovat celý víkend.

Jediné důležité je dodržovat klientům termíny a nezklamat jejich důvěru. To se vám na volné noze může hodně vymstít.

A co když se něco takového stane? Připravoval ses někdy na takovou situaci, kdyby sis nějakou chybou pokazil pověst?
Ano, stalo se mi to. Snažil jsem se z toho především poučit. Klientovi jsem pochopitelně nic neúčtoval a prostě jsme se rozešli.

Jak dnes vypadá tvůj den? Za ty roky podnikání jsi určitě zkoušel, co ti sedí nejvíce a co naopak nemáš dělat? Můžeš vstávat na desátou, v poledne se nacpat do prasknutí a chodit spát ve dvě ráno?
(smích) Jirko, to, co popisuješ, se mi už několikrát povedlo! Ale můj klasický den vypadá tak, že se v kanceláři objevím kolem 9 ráno, vyřídím důležité emaily a jdu pracovat podle toho, co mám v kalendáři za dopoledne udělat.

Po obědě obvykle s kolegy z Markeťákova kecáme, hrajeme chvíli Sázky a dostihy, nebo si na internetu něco čteme – vypozorovali jsme, že po obědě stejně nikdo nic neudělá. No a odpoledne nasadíme nějaký jednodušší pracovní program. Dá se říct, že nejvíc toho udělám ráno a pak později odpoledne, než jedu domů.

Kancelář opouštím kolem páté nebo šesté hodiny, abych stihnul syna vzhůru. No, a když je potřeba, pracuju ještě třeba pozdě večer, ale snažím se to moc nedělat. Rozhodně by to nemělo být pravidlem.

Mluvíš o kalendáři. Plánuješ si práci na druhý den? Nebo jak si to vše celkově organizuješ?
Plánuju si práci zhruba na měsíc dopředu, dál nejsem schopen dohlédnout. Pakliže se nový klient, co mi zavolá, že něco potřebuje, do příštích třiceti dnů nevejde, požádám ho, aby zavolal za čtrnáct dnů, nebo když spěchá, doporučím mu někoho jiného.

Jinak si do kalendáře píšu skutečně všechno. Pro mě, co není v kalendáři, jako by neexistovalo. Takže tam mám vše od venčení psa, přes upomínku na telefonování někomu, až po pivko s klukama večer.

Důležité ale je plánovat si věci do kalendáře s rezervou. Nikdy nemám den plný na 100 %, protože se vždycky může stát, že přijde něco nečekaného a zbytečně bych si rozhodil program.

Ve článku kromě svobody píšeš i o vybírání klientů. Co musí člověk udělat pro to, aby došel do této fáze, kdy si může vybírat? Kdy jsi do ní došel ty?
Myslel jsem si, že už jsem tam třeba čtyři roky. Ale až to, co se kolem mě děje za poslední rok, mi ukázalo, že skutečně tam jsem až nyní. Pomáhá mi k tomu to, že se snažím práci neflákat systematicky a dlouhodobě (i když ne vždy se to povede, psal jsem o tom, tuším, i na svém blogu), snažím se vídat s lidmi z oboru, snažím se přednášet na různých akcích a psát blog.

Prostě buduju svou značku, jak nejlépe umím. Snažím se neodmítat lidi, co chtějí třeba jen poradit. Zadarmo. Všem odepisuju na emaily a jednám s lidmi slušně.

Celkově to pak dokresluje můj obrázek v očích potenciálních klientů, kteří se mi pak sami od sebe ozývají.

Co se kolem tebe za poslední rok stalo a jak tě to ovlivnilo?
Jak to říct, abych nevyzněl namyšleně… No, je to tak, že za poslední rok až dva cítím opravdu zvýšený zájem o mé služby. Přikládám to tomu, že jsem poměrně aktivní na svém blogu, za poslední roky se mi podařilo mluvit na docela zajímavých akcích (například SEO restart a další) a jsem hodně aktivní v naší online komunitě – myšleno aktivní offline – prostě chodím na různé srazy, setkání, posezení u piva a tak.

Ta offline setkání jsou velmi důležitá. I díky nim jsem se poznal s lidmi, kteří se postupně z kolegů stali mými dobrými přáteli – krom Lukáše třeba ještě Petra Větrovská.

Ale k tvojí otázce – asi se mi podařilo se docela dobře zapsat do povědomí české online komunity, za což jsem velmi vděčný.

Jak moc tvoje podnikání ovlivnilo založení rodiny? Dnes máš manželku Hanku a syna Jaroslava.
Než se nám syn narodil, bál jsem se toho. Plánoval jsem si, jak budu pracovat doma, jak budu doma pomáhat a jak to půjde. Když jsem si je ale pak přivezl domů z porodnice, záhy jsem pochopil, že to bude úplně jinak.

První měsíc jsem byl skutečně doma, abych co nejvíc pomohl Haně. Měl jsem obrovskou kliku, že jsem už v té době podnikal s Lukášem, se kterým máme „společnou kasu“ a on mě v té době hodně podržel. Pracoval za mě, domlouval zakázky a opravdu mi dost pomohl. Já měl hlavu plnou plínek a ne klíčových slov.

Ale po tom prvním měsíci jsem se už vrátil do kanceláře a pracoval jako dřív. Hodně nám také pomohly (a stále pomáhají) babičky a tety.

Tu kasu nám ale musíš vysvětlit…
Je to jednoduché, s Lukášem pracujeme půl na půl. Cokoli vyděláme, dělíme spolu na půl. Někdy má lepší období jeden, někdy druhý. A vzájemně se podporujeme, motivujeme, radíme si, na některých projektech pracujeme spolu. Jsme taková onlinová dvojčata…

Co plánuješ do budoucna? Chceš i dalších 30 let pracovat pro klienty, nebo máš nějaké jiné plány?
Plánů mám spoustu, chci se určitě dál věnovat našemu oboru, který se tak krásně rozvíjí. Chtěl bych si zlepšovat přesah do dalších oblastí online marketingu, chtěl bych krom SmallCars sestavit další projekty (pár jich v hlavě mám), ale těžko říct, kdy se do toho pustím.

Tento článek/rozhovor vyšel před 10 lety. Informace v něm tedy již nemusí být aktuální, a proto vám doporučujeme, abyste je ověřili a dohledali si novější informace.