Jak podniká čarodějnice Anima Noira?

Nevěřím na předvídání budoucnosti, a proto nevěřím ani věštcům. Přesto patří jejich řemeslo mezi ta nejstarší a ročně se v něm otočí obrovské peníze. Věštci se musí potýkat s obrovskou nedůvěrou lidí, kritikou a mnohdy i urážkami. Je to ale v podstatě živnost jako každá jiná. Jak s tím vším bojuje profesionální čarodějnice Anima Noira?

Animo, co to máte za jméno?
Anima je latinské a indické jméno. Není příliš obvyklé, ale existuje například u našich západních sousedů. Mně se líbí více latinský výklad než indický – v latině je anima „oživující princip“, tedy vnitřní oheň, duše.

Většina lidí mi však říká Noiro. Noira se překládá jako „černá, temná“, což jsem nevěděla, když jsem si jej zvolila, už dávno tomu. Když jsem se rozhodla nechat si duchovní jméno zapsat a přestat používat pseudonym, chtěla jsem si k Noiře zvolit něco více pozitivního. Proto Anima.

Můžete nám shrnout, co vlastně všechno děláte?
Moje hlavní parketa jsou semináře pro malé skupiny, které pořádám dvakrát do měsíce. Tématem jsou různé duševní dovednosti, které se učíme rozvíjet – jako psychická obrana a ochrana, používání intuice nebo věštění z karet. Vedle toho mají semináře určitý terapeutický rozměr. Je to forma svépomoci, kterou lidé volí například, aby rozpohybovali svůj milostný život nebo prosperitu. Můj asi nejcharakterističtější program se jmenuje Odeklínání a týká se sejímání kleteb ve všech podobách.

Inzerce | Chci tu být také

Různé psychické zážitky a kletby patří mezi hlavní motivy, proč mne lidé vyhledávají. Dlužno ovšem dodat, že většina těch situací, s nimiž se lidé potýkají, žádný nadpřirozený základ nemá.

Jsou to situace a otázky, o kterých bychom se mohli bavit celý den. Lidé jsou totiž schopni se na mne obracet naprosto s čímkoliv, jako se obraceli na dávné šamany: dítě jim tři dny nespí, chtějí znát vůli zesnulého, mají zdravotní potíže, pro něž se nenalezla žádná příčina, nebo se nemohou seznámit. Prakticky všechny otázky spadají do oblasti zdraví, vztahů nebo prosperity. Základní lidské motivace se nijak nezměnily.

Takže vlastně ani nejste věštkyně, ale něco jako psycholog?
Podívejte, profese psychologa a celý obor psychologie existuje jak dlouho – dvě stě let? To není dostatečně dlouho na to, aby se stal součástí běžného lidského života. Lidé to v podstatě stále považují za výstřední novinku, nechápou, jak to může fungovat, a nevěří tomu.

Na Západě je psychoterapie dál, u nás je to z velké části porevoluční fenomén. Různí lidoví léčitelé a vědmy naopak působili od úsvitu civilizace. Lidé instinktivně chápou, co takový šaman dělá, i když ho třeba v životě neviděli. Mají k němu jakousi úctu. Je to prostředník mezi naším světem a duchovním světem. To je něco, co psycholog nikdy mít nebude.

Jsem tedy něco jako kněz, psycholog, kouč a šaman dohromady. Hlavní část mojí praxe tvoří poradenství a léčení duševními prostředky čili ano, zjednodušení, že jsem vlastně psycholog, je docela adekvátní.

Proč podle vás tito lidé nejdou právě za psychologem? Proč vyhledávají lidi, jako jste vy?
Protože mu nevěří. A já se jim nedivím. Osm z devíti mých klientů, kteří klasickou psychoterapii vyzkoušeli, nezaznamenali žádné výsledky a často si odnesli negativní zážitky. Budete nosit litr někomu, kdo si nepamatuje vaše jméno ani případ? Typický český psycholog není profesionál. Proč vyhledávají na místo toho mne a jak to využít, to je zlatá otázka každého marketéra. Bohužel na ni nemám jednoduchou odpověď.

Hodně lidí tvrdí, že je za mnou zavedl osud nebo tajemná znamení. Že cosi spatřili v mých očích a tak. Dokonce se lidem zjevuji ve snech. Takže roli v tom hrají duchovní zážitky a víra. Někteří prostě zkusili už všechno, nebo nevědí, koho jiného zkusit, a tak vystupuji pravidelně v roli Anděla Posledního soudu. Další připouští, že jsou prostě „jen“ zvědaví, nebo že mne chtěli vidět, což mi přijde fascinující. No, a spousta lidí je nakloněna za svými obtížemi hledat nadpřirozené příčiny nebo je láká tyto schopnosti rozvíjet. Člověk je prostě tvor náboženský, zvědavý a toužící po hlubším smyslu.

Jak ale poznáte, že na někoho byla uvalena kletba?
Některé kletby jsou vyřčené nebo napsané a člověk o nich ví, tedy není, o čem spekulovat. Jindy je to spíše tak, že se mu začnou dít krajně podezřelé věci, a tak hledá příčinu. Hledáme společně motiv, podezřelého a důkazy, jako v kriminalistice. Spoléhám se u toho na vlastní „čuch“ a na zkušenosti, protože typických původců kletby je jen pár: může to být nenávistný člověk, narušení posvátného místa nebo urážka duchů nebo i zaplacený profesionál.

V našem prostředí jsou naštěstí profesionální kletby poměrně vzácné, spíš se jedná o různé formy sebesabotáže, které si člověk neuvědomuje, nebo podcenění vlivu nepřátel. V zemích jen kousek od nás je však lidová magie stále součástí denního života. Jsem ráda, že typický Čech neví, jak proklít souseda, protože jinak by to dělal.

Pořádáte semináře. Jak je propagujete a co na ně chodí za lidi?
Typickým návštěvníkem semináře je starší žena, jak byste si asi představoval. Co se týče stavu a povolání, typická návštěvnice je, řekněme, účetní, objeví se však i prodavačka nebo vrcholový manažer. Většina těch lidí duchovní nauky studuje už delší dobu a berou to jako formu osobního rozvoje, menší část má nějaký aktuální problém a kvůli němu přišli. Semináře propaguje nenásilnou cestou online magazín Čarovné zrcadlo, kde vychází články o příbuzných tématech, newsletter a facebooková stránka.

Prezentujete se jako čarodějnice. Co se pod tím označením skrývá?
Znamená to, že se nebojím využívat moci rituálů na lidskou psychiku a prostředí. Spoustu případů dokážu vyřešit bez nich, pouhým rozborem a radami, zkušenost mi stále znovu ukazuje, že sílu rituálů není radno podceňovat a lépe je člověka ještě poslat o půlnoci na rozcestí, aby se mu ta rada dobře zažila…

Moje definice magie je, že je to cesta, jak vracet lidem moc nad jejich životem do jejich rukou. A to je myslím velmi důležité, protože na tom obecně společnost nemá zájem, aby lidé brali své životy do svých rukou. Bohužel většina ezoterismu se mi zdá zaměřená přesně opačně – sytí lidi slepou vírou v zázraky a odvádí je od vlastní vůle.

A co mi tedy dokážete přičarovat?
Nic, Jiří. Z důsledně filozofického hlediska ani nelze prokázat, že já existuju, aniž byste mne vnímal. Já nemohu vlézt do vaší řídicí budky, kterou máte někde v mozku, a něco tam přepnout. Ale může se to stát, když najdete svou vůli, získáte ve mě důvěru a budete se aktivně podílet na navrženém postupu. A tam se odehrává alchymie. Ve správně rozehrané situaci s klientem.

Magie se dělí na „tvrdou“ a „měkkou“ podobně jako marketing. Většina výstupů není snadno měřitelná, protože jsou subjektivní. Což ale nic nemění na jejich užitečnosti. Zastánci tvrdé magie se snaží o výsledky, které by byly zcela neodvislé na psychologických faktorech. Například sešlete kletbu na zcela neznámého člověka a budete sledovat, jestli do roka umře.

A umře?
My bezpečně víme, že pokud se mu zvěst o seslané kletbě donese nebo i jen pokud sám pojme nezvratné přesvědčení, že byl proklet, což se stává, může si přivodit sám nějakou odpornou nemoc nebo úraz.

Ale co to působení nehmotných sil zcela mimo lidský faktor? To je tajemství přírody. Občas se to někdo pokouší měřit, vliv modlitby na hojení po infarktu a tak, ale tyto výzkumy nejsou pro současnou vědu přijatelné, protože předpokládají spoustu věcí, s nimiž věda nepracuje, protože nemůže: duše, bůh…

A co výsledky?
Magie staví na zkušenosti. Podívejte se, čistokrevné placebo má 50% účinnost. Padesátiprocentní! To není nic, čemu se můžete vysmát, když vezmeme v potaz vedlejší účinky léků, podíl funkčních obtíží a náklady na farmakologickou léčbu. Pokud dokážete vylepšit placebo nějakými poradenskými a diagnostickými postupy, dostáváme se na účinnost ve třech čtvrtinách případů. Lidé vyhledávají alternativu, protože funguje. Tečka. Myslet si, že dobrovolně platí za něco, co nefunguje, nedává smysl.

Typická situace mého klienta je, že doktor nemá čas, psycholog nic neví, právník nic neví a je drahý, a z nějakého důvodu má ten člověk třeba spirituální otázky, jimiž se žádná z těchto profesí beztak nezabývá. Co je smutné, často si nemá prostě s kým obyčejně „popovídat“. Naše společnost ztrácí schopnost předávat si základní moudrosti a životní dovednosti, což odpovídá ohromnému boomu různých služeb a knížek v oblasti osobního rozvoje.

Mám tomu tedy rozumět tak, že si za vámi chodí lidé hlavně popovídat, když už nenacházejí pomoc jinde?
Motivace jsou různé a jsou mi částečně záhadou. Zejména u těch lidí, jejichž problém by měl logicky řešit někdo úplně jiný: finanční poradce, lékař. Ale oni to tak nevnímají. Oni cítí jakousi nepřízeň osudu, smůlu, a to je v kompetenci čarodějnice. Někdy přicházejí poté, co vyzkoušeli hledat pomoc jinde, většinou to však ani nezkoušeli. Prostě se nějak dozvěděli o mně a rozhodli se, že já jsem ten pravý člověk. A třeba si to spojí s výletem do Prahy. Ta smutnější hypotéza je, že si fakt nemají s kým popovídat a i ty profese, které by to měly zajišťovat, v tomto smyslu selhávají.

Jak jste k takovému řemeslu přišla?
Moje původní dráha byla, skoro bych řekla, na opačném konci ringu. Byla jsem nadšená do společenských věd, se specializací na moderní alternativní duchovní směry. A měla jsem před sebou slibnou kariéru. Bohužel studium skončilo tam, kde začalo mnohé podnikání: uvědoměním, že z akademických poct a ze vzduchu člověk dlouho nevyžije. A tak jsem si otevřela první zásilkový obchod, tvorba webu byla mým koníčkem od dětství. Byla jsem dost skeptická a brala jsem produkty spíš jako obchodní artikl než cokoliv jiného.

Pak ale přišly zážitky, které mi naprosto obrátily život vzhůru nohama, a já jsem se nakonec přistihla u toho, že vykládám vúdú kněžím, že mi stojí u postele nějaké bytosti a co mám dělat. Vysvětlili mi, že si řemeslo přišlo pro mne, a jak to, že prý nejsem profesionální vědmou. V první chvíli mi to celé přišlo uhozené, ale jelikož jsem neměla jinou odpověď, rozhodla jsem se to zkusit. Následný úspěch mne přesvědčil o tom, že na tom něco bude a že jsem konečně našla svoje povolání.

Počkejte, vy jste měla obchod a najednou se vám objevili u postele nějací lidé? Já bych volal policii…
No, to byste asi nevolal, jelikož vy je sice vidíte, ale přitom si uvědomujete, že ostatní lidé je nevidí. A tomu říkám vcelku dilema. To je vlastně taková typická situace, kdy musíte jít za šamanem, protože on jediný vám k tomu je schopen něco soudného říci.

A ony vám tedy řekly, ať začnete vykládat karty?
Ne, to mi řekli kněží vúdú. Že si prý musíme promluvit, a jak to, že se nevěnuji profesionální magii, když mám obrovský talent.

Sama ale říkáte, že vám to přišlo uhozené. Neměla jste chuť vyhledat odbornou pomoc?
Já jsem později odbornou pomoc vyhledala a vděčím jí za hodně zkušeností. Přivedla mne k syntéze duchovního a vědeckého, kterou dnes praktikuji. Ta syntéza je naprosto nezbytná. Nežijeme v rovníkové Africe.

Závěr psychiatrů, že mi hrabe z vyčerpání, dnes opakuji mnoha svým klientům. Ono za tím totiž často fakt nic jiného není. Odborné pojmy nezavrhuji a často je používám vedle těch svých. Domácí násilí je domácí násilí, ačkoliv tady je zrovna příhodné hovořit o tom, jak od svých předků přejímáme „rodové kletby“. Nicméně stále věřím tomu, že kromě toho, že mi začalo hrabat z vyčerpání, jsem prodělala šamanskou nemoc, kterou bych nepřežila, pokud bych se nerozhodla svého povolání zhostit.

Po zážitku duševní nemoci je všechno jiné. Už nedokážete brát svět jako tak samozřejmé místo, poté co jste spatřili smrťáka za bílého dne, jak se opírá o klandr. Já dodnes nevím proč. Možná, že duše projektuje takové halucinace, aby vám sdělila, že vedete zhoubný život. Možná tam smrt opravdu stojí. Každopádně shodneme se na tom, že za normálních okolností ji nemáte vidět. A že to, že ji přesto vidíte, je, podnikatelsky řečeno, „výzva“.

Kdy jste s tím vším začala?
Obchod jsem měla v 21, pro vlastní potřebu jsem okultismus studovala v podstatě odjakživa. Po odchodu z univerzity jsem začala vyučovat semináře a přijímat oficiálně klienty a brzy už jsem byla v celostátních médiích, takže to nešlo zastavit. Přesto jsem to zkusila, vrátit se na chvíli k marketingu a ještě se rozmyslet, ale rozhodnutí padlo jasné.

Ezoterikou se tedy zabývám profesionálně asi šest let. Mí studenti věří, že to je důkazem toho, že jsem stará duše, protože jinak bych těžko mohla být pravidelně na svých kurzech nejmladší osobou v místnosti!

Co to znamená, že jste stará duše? Ve své firmě taky patřím mezi nejmladší a cítím se mladě!
Stará duše je někdo, kdo má hodně zkušeností, které však nezískal v tomto životě – to by těžko mohl stihnout – a tak se věří, že si je nese z minulých životů. Mnohá náboženství si tak vysvětlují, proč se u někoho projeví mimořádný talent nebo proč někdo jeví sklony, které neměl ve svém okolí kde nabrat. Pro mne je to rozhodně uspokojivé vysvětlení toho, jak žiju.

Možná je to jen můj dojem, ale přijde mi, že je to hlavně ženské řemeslo. Je to tak?
Většina věštců jsou ženy, většina léčitelů jsou muži a profesionální mágové, zejména ti černí, jsou skoro vždycky muži. Mezi médii je to tak půl na půl. Co je spíš charakteristické, je, že dramaticky převažují ženy mezi mými čtenáři a mezi návštěvníky seminářů. Nevím, proč tomu tak je.

Ezoterika není příliš „mužným“ oborem, je to převážně babinec. Nicméně působím i v zahraničí a tam je to zase ten případ, že jsem v celém týmu jediná žena a celý poměr mezi posluchači je obrácený: 85 ku 15 procentům. Je to fajn, mít pro změnu trochu té „mužské energie“!

Teď jste mě zase rozhodila. Jaký je rozdíl mezi věštcem, léčitelem, médiem a vším dalším, co ještě existuje?
Víte, já nevím! A klienti to, zdá se, už vůbec nerozlišují. Často za mnou přicházejí lidé a hovoří slangem, který pochytili někde od místního šarlatána, a já vůbec nevím, co hovoří. Snažila jsem se vnést nějakou jasnost do názvosloví, ale moje snaha je v prostředí ezoterismu odsouzena k neúspěchu. Tady neexistuje nic jako standardy, pouze velmi subjektivní zkušenosti lidí, se kterými buď najdete společný jazyk, nebo ne. Tak používám pro sebe označení jako vědma, čarodějnice, spíše než věštkyně, protože lidé pod tím rozumějí, že kromě toho, že dokážu něco zjistit, to dokážu také napravit, což je mým cílem.

Co je tedy nutné proto, aby se někdo stal věštcem či čarodějem?
To je otázka za sto bodů. Podle mého názoru talent nehraje skoro žádnou roli, pokud nebudeme brát v potaz osud nebo zkušenost duše odněkud z minula…

Moment, my máme duši odněkud z minula?
Ano, víra v nesmrtelnou duši je snad vůbec nejzákladnějším a nejvíce rozšířeným přesvědčením, bez kterého nelze magii ani věštbu myslet.

Podle výzkumů se parapsychické schopnosti dají rozvíjet pomalu a systematicky, meditací, nebo se objevují rychle a traumaticky, například po zážitku klinické smrti nebo krajního ohrožení. Mí studenti mají po víkendovém kurzu stejné výsledky s věštěním, jasnozřivou diagnostikou a dalšími věcmi jako já.

Takže stačí víkend, abych uměl to, co vy?
To asi z podstaty ne. To byste musel ještě protrpět těch prvních 1000 hodin práce s klienty, které nelze ničím nahradit, jak praví známé poučky.

Co tedy máte navíc vy?
Co mám navíc já, je zkušenost a dovednosti potřebné k jednání s klientem a k řízení malého byznysu. Což bych řekla, že je právě to, co většina ezoteriků nemá. Většina kolegů, kteří se ke mně dostali, si nevedla ani účetnictví. Bohužel duchovní profese jsou spíše prokletím, než že by s sebou nesly onu aureolu svátostného poslání, kterou nám lidé připisují. Je to nebezpečné a je to dřina.

V čem je to tak špatné?
Kdo čím zachází, tím schází, pokud si vypůjčím citaci z Bible. Pokud se denně zabýváte kletbami, bídou, nemocí a utrpením, nechá to na vás nějakou stopu. Klasické riziko vyhoření, které známe z pomáhajících profesí, je zde obohaceno o problémy, které si můžete přivodit nerozumnou duchovní praxí, což vy byste asi nazval, že vám začne šibat, a já bych tomu řekla posedlost. Víte, většina mých kolegů v duchovní profesi se pohybuje za hranicí zdravého šílenství.

Asi jste se ale musela hodně věcí naučit, nebo se pletu?
V první bitevní linii! Když mne vúdú kněží vypustili do světa, uměla jsem asi tři věci, které sotva postačovaly: uměla jsem vykládat sny, věštit z karet a připravovat různé recepty pro rituály. Nevěděla jsem vůbec, co mám s těmi lidmi dělat.

Ale oni si chtěli povídat. Někteří hodně. Tak jsem jim začala naslouchat a pomalu rozvíjet svoji techniku anamnézy, kterou používám dodnes. Ten člověk vám totiž neřekne, co mu je. On přijde třeba s tím, že má „stěhovavé bolesti po těle“. A vy musíte přijít na to, proč a jak to zastavit. A k tomu vám kupodivu jasnovidné schopnosti moc nepomohou. Musíte to z něj vytáhnout, často celý životní příběh včetně historie rodiny.

Pak už to bylo experimentování a  testování na lidech. Samozřejmě jsem měla celou řadu učitelů, hlavně v zahraničí. Ti mi ale spíše pomohli pracovat na sobě a jít příkladem, než že by mne naučili pracovat s klienty. Knížek jsem přečetla stovky, a rozhodně ne jen duchovních. Duchovní knihy dneska už nečtu.

Mluvíte o technice anamnézy. Co to je?
Je to sada otázek, pomocí nichž se zjišťuje historie „pacienta“. Jak žije, jaké má sociální zázemí, kolik stresu obsahuje jeho současný život, jaké události v minulosti jej formovaly. Je to v podstatě prapůvodní lékařská technika, kterou dnes lékaři nemají čas používat, ale léčitelé na ní staví.

No, a když ze mě vytáhnete celý životní příběh včetně historie rodiny, co zjistíte?
Třeba to, že jste vyrostl s přesvědčením „nechci být jako svůj otec“ a to vás zavedlo ke špatným rozhodnutím. Že s ním nejste smířený ani po smrti. Nebo že byste se měl přestěhovat. Nálezem může být v tomhle případě úplně cokoliv. Důležité je, aby se něco našlo. Když klient obdrží uspokojivou odpověď na to, proč má nějaký problém, pookřeje.

Jak velkou roli ve vaší práci hraje víra? A v co vlastně věříte vy?
Obrovskou, a jak jsem řekla, snažím se ji využívat v tom pozitivním. Víra má totiž také svůj zhoubný aspekt, a to jsou všechna ta prokletí a uřknutí. Pokud věříte tomu, že vaše rodina je prokletá a nikdy nebude mít prosperitu, bude vás to dohánět k sebedestruktivnímu jednání, které vaše nejhorší strachy potvrdí. Co se týče víry, jsme sami sobě spásou i zhoubou.

Já bych se sama u sebe  slovu „víra“ vyhnula, protože svádí k tomu přihlásit se k nějaké církvi nebo bavit se o tom, „v co věříme“. Všichni v něco věříme. V neustálý ekonomický růst a podobně. Pro mne bytosti nebo posmrtný život a zejména techniky, které používám, nejsou věcí víry, ale přímé zkušenosti. Prostě jsou. To, v co mohu věřit, je, že moje činnost někomu pomáhá a má smysl, i když jsem někdy v pokušení to vzdát.

Dobře tedy, jaké zkušenosti máte například na mysli? Už víme o lidech u postele, co dál?
Nevím, jak bych vám to přiblížila. Mám toho plné deníky. Zejména účinky provedených rituálů a věšteb. Lidé to nečekají, ale my si všechno zaznamenáváme, abychom ověřili svoje techniky. Není to jeden výrazný zážitek, který by mne formoval, spíše stovky menších. Trpělivé sledování výsledků u klientů.

A co psychologie?
Psychologie byla moje původní přihláška na vysokou! Čtu hodně psychologické literatury, hlavně co se týče praktické aplikace – léčba traumatu a podobně. Bohužel psychoterapie se mi zdá přeintelektualizovaná a často nejapně odtažitá. Její účinnost je navíc stejně pochybná jako moje rituály.

A tady je ta ironie: mí klienti často tvrdí, že na psychoterapii „nevěří“! Nebo že jim nepomohla. Paradoxně je snazší prodat rituál než roky zdlouhavé práce na sobě. Psychoterapie nemá ten švunk a šokový potenciál, s jakým může pracovat čarodějnice. Ale já tam stejně musím tu terapii nějak propašovat.

To zní tak, že klientům prodáváte jen to, co se dá prodat snadno, a ne to, co jim může pomoci více…
Ale to přece děláme všichni! Nikomu neprodáte hrůzu, kterou bude znovu prožívat, když začne řešit svoje vytěsněné zážitky z minulosti. Musíte ji aspoň zabalit, aby to bylo snesitelné a mělo to svůj smysl. Říct, že je to vedlejší účinek vymítacího rituálu, že věci vyplouvají na povrch. Slavný psycholog Frankl řekl, že vědomí smyslu bylo to, co mu umožnilo přežít koncentrační tábory.

A kletby na peníze? Nemůžete lidem říct, že se chovají jako konzumní prasátka, když žijí na dluh. Oni za to beztak nemůžou, ani za to, co zažili v dětství, ani za to, že propadli pokušením v reklamě. To už je zahraný. Teď přišli, protože mají odvahu něco s tím udělat. A na mně je vytvořit to kouzlo, dát dohromady všechny ingredience k tomu, aby ta změna proběhla. Motivace klienta je z nich zásadní.

Nerada bych, aby to vyznělo, že někoho záměrně klamu, protože to ve skutečnosti striktně odmítám, slibovat někomu něco, co vím, že nemohu zaručit, nebo co je z podstaty nemorální. Nicméně rozdíl mezi tím, co klient chce a co potřebuje, je zde přinejmenším stejně veliký jako v jiných profesích.

Je tedy věštění o nějakých nadpřirozených schopnostech, nebo se to dá naučit?
Já bych odpověděla šalamounsky: tak zvané nadpřirozené schopnosti jsou součástí výbavy nás všech. Je to součást vyššího intelektu, který v mimozápadních vědách je rozeznávaný, zatímco u nás spadá do problematické kategorie „nadpřirozeno“. Nadpřirozené oproti čemu?

Už jenom tím, že začneme používat jiná slova a ocitneme se v prostředí, kde jsou tyto duševní síly brány normálně, získáváme k nim lepší přístup. Je až děsivé, co jsou lidé schopni projevit za nadání, když k tomu dostanou prostor.

Na věštění je zdaleka nejtěžší přeformulovat touhy a strachy, které člověka na sezení přivedou, v konkrétní a rozumné otázky, na které mu pak mohu odpovědět, aniž bych jej poškodila. To je opravdu jemné umění. Nemůžete lidem odpovídat na otázky, na které nechtějí slyšet odpověď.

Přiznám se, že tomu vůbec nerozumím. Máte tedy nějaké nadpřirozené schopnosti, nebo ne? A mám je tedy snad i já? A o jakém nadání jste mluvila?
Mám je já a máte je i vy. Vy ovšem zřejmě věříte tomu, že je nemáte a že já je mít nemohu. Příkladem vrozeného nadání jsou například různé zkušenosti lidí v rodině: matka ví, co se děje s dítětem i na dálku, všimnete si zvláštního znamení, když někdo zemře. Víte, že vám za chvíli někdo zavolá. Předtuchy jsou obvyklou formou těchto schopností.

Studovala jste Karlovu univerzitu. Pomáhá vám to nějak i v dnešní práci?
Rozhodně. Studium na univerzitě ve mně zanechalo neotřesitelnou víru v poznatelnost příčin věcí. Vy nemůžete nechat klienta při tom, že nevíte, co mu je nebo jak to řešit. Musíte mít alespoň hypotézu. A ty svoje hypotézy neustále zobecňovat a vylepšovat.

Co takovou hypotézou třeba je?
Třeba to, že váš infarkt souvisel s kletbou souseda, se kterým jste se pohádal. Protože každý, kdo se s ním pohádal, v krátké dobře zemřel nebo onemocněl. To je podkladem naší hypotézy.

Mnoho lidí vašemu řemeslu nevěří. Snažíte se jej nějak kultivovat, vzbuzovat v lidech důvěru?
Vystupuji veřejně, pod občanským jménem, hovořím do médií, mám živnost. Dokonce platím DPH. V tomhle ohledu jsem výjimečným úkazem. Mezi mými klienty jsou i lidé, které byste považoval za zcela nepravděpodobné, z oblasti vrcholového managementu. Možná se k tomu nepřiznají veřejně, ale kontakty si nakonec předají.

Vaše domněnka je ale, řekla bych, nesprávná. Když jsou lidé v průseru, půjdou vyzkoušet všechno a budou tomu chtít věřit. Můj úkol je spíš tu důvěru nezneužít. Je to důvěrné poradenství jako každé jiné.

Předpokládám ale, že mezi našimi čtenáři bude většina, co věštcům nevěří. To tedy sami sobě lžou?
Nikoliv. Správně činí. Já věřím jenom mizivému zlomku svých vlastních kolegů, a ke kartářce bych nešla už vůbec. Většina věštění je o tom, říkat osamělým ženám přesně to, co chtějí slyšet. A k takové nabídce by měl člověk být vždycky skeptický.

Proč bych si od vás měl nechat věštbu vytvořit a k čemu by mi to bylo?
Dostali jsme se k meritu věci, totiž že zpracovávat věštby je jen malou a dnes vcelku nepodstatnou součástí mojí práce. Věštba má totiž skutečný smysl jenom tam, kde nemůžeme k vysvětlení nebo k prognóze dospět žádnými jinými prostředky. Je to třešinka na dortu.

Nejsem kartářka. Zjišťuju, co ten člověk potřebuje, co jej přivedlo, a často karty nakonec ani nevezmu do ruky. Vlastně byste byl svědkem poměrně typického koučovacího sezení. S pár nestandardními prvky. Vykuřování kadidlem například.

A proč tedy neděláte koučku a místo toho jste čarodějkou? Opět se vracím k té nedůvěře, umím si představit, že více lidí osloví kouče než čaroděje.
Myslím, že když spočteme množství u nás působících koučů oproti duchovním profesionálům, rozdíl bude řádově větší ve prospěch čarodějů. Takže já s vaším odhadem nesouhlasím. Lidé věří čarodějnicím, i když to na přímý dotaz popřou, proto se jich více uživí. Znáte nějaké kouče na vesnicích a na maloměstech? Já ne. Ale kartářka a léčitel jsou všude, a dokonce i nějaké to duchovní centrum nebo knihkupectví bývá v okresním městě. Jsou jich tu rozhodně stovky. Kolik máme oproti tomu koučů? Maximálně pár desítek. Je to módní novinka. Vracím se na začátek. Čarodějnice jsou tu ještě déle než lékaři.

Samozřejmě, že mne to občas napadá, jestli mám zapotřebí vysvětlovat lidem, že netahám králíky z klobouku, a jestli mám fakt zapotřebí obývat stejnou přihrádku s věštci z Ezo TV. Naštěstí mí klienti mne motivují. Včera tu byl člověk vysoko postavený v Úřadu vlády. Když vyplynulo, že o mně ví daleko více, než se lze dočíst snadno na mých stránkách, trochu ve mně hrklo. Pak se objevila hrdost. Pokud dokážu projít metrem někoho takového, pak to, co dělám, dělám správně.

I vy jako podnikatelka musíte být přesvědčivá a umět lidi zaujmout. Jak se o to snažíte?
Můj nejradikálnější krok v tomto ohledu byl nechat si zapsat svoje duchovní jméno. Přišlo mi to jako autentické a pravda je, že jsem toho nikdy nelitovala, i když mne to první rok sralo. To bylo zdaleka největší cvičení na přesvědčivost a prodávání sebe sama, muset se každému představovat svým nestandardním jménem.

Jak získáváte nové klienty? Jdete jim nějak naproti?
Věnuju hodně pozornosti svému online magazínu Čarovné zrcadlo a stejnojmenné stránce na Facebooku. Vydávám newsletter a především se snažím dělat dobrý dojem na své klienty. Přehnaně jim ale vstříc nechodím, žádné víkendy a večery a žádné rádoby konzultace online za pětikilo.

Víte, na vašem řemesle mne jako podnikatele fascinuje právě ta práce s lidskou důvěrou. Poučky říkají, že lidé musí našemu podnikání věřit a vidět v něm přidanou hodnotu. Ve svém okolí mám jen pár lidí, co věří věštcům, ale přesto to není mrtvé řemeslo. Napadá vás tedy nějaká rada, jak si získat důvěru našich potenciálních zákazníků, a to třeba i těch, co nám nevěří vůbec?
Víte, to je špatný úhel pohledu na hřiště. Člověka, který vám nevěří, nikdy nepřesvědčíte – a nemělo by vás to vůbec srát! Vy potřebujete mluvit k těm, kteří na vás přísahají. Nebo nanejvýš k těm, kdo jsou zvědaví a otevření to zkusit. Kout železo tam, kde je žhavé.

Krásný efekt jsou seznamovací kolečka na začátku mých seminářů. Všichni účastníci, co tam déle chodí, hlásí, jaké úžasné změny a pokroky už zaznamenali ve svém životě. No, a ostatní ženské samozřejmě, když to vidí a slyší, tak chtějí taky přijít na ten seminář. Tohle nikdy nic nenahradí. Lidé nebudou věřit vám, nikdy. Ale věří svým přátelům a dalším lidem.

V branži, jako je moje, je třeba počítat s tím, že schytáte kritiku, ba i výsměch, a stavět se k tomu stoicky. Dva týdny zpátky jsem byla titulní tváří Reflexu, který nesl nadpis „Věštby, s.r.o.: Vaše budoucnost, naše prachy!“ (pozn. redaktora: článek je dohledatelný online, při psaní rozhovoru jsem vycházel i z něj). Věštci tam byli vykresleni jako banda kýčařů a lidových umělců s psychotickými rysy, kteří ožebračují lid.

Ale pak přijde někdo, třeba vy, kdo mne na obálce viděl, a spojí si to s mým profilem v katalogu nezávislých profesionálů. A řekne si: „Hmmm, ta holka asi nebude úplně blbá, když je Na Volné noze.“ A tady jsme, o dva týdny později, někdo si právě dočetl tenhle rozhovor až sem a řekl si: „Ta holka není vůbec blbá!“ a „Možná na tom čarování něco je.“

Musíte se přestat brát tak vážně. Podnikatelé úkorně prožívají, cokoliv se dotýká jejich značky nebo produktu. Ale Noira čarodějnice není Noira osoba. Noira je v tomto případě produkt. A k produktu nemůžete mít důvěru. Tu můžete mít právě jen k lidem. Tak to učí Robert Vlach (pozn. redaktora: rozhovor s Robertem na toto téma naleznete zde).

Produkt si můžete vtisknout, s něčím asociovat. Z toho vyplývá, nebát se to trochu přehnat. Nebýt připosraní a jít na kraj. Nesnažit se zavděčit všem. Vybočovat z normy, ale zároveň se jí nábožně držet všude tam, kde je to úzus. Protože instalatér nemůže vypadat jako manekýn! Čarodějnice musí být trochu děsivá, ale zároveň nemusí být stará ani šeredná. Zabalte do jednoho sendviče povinnou ingredienci a přidejte jinou, nečekanou. Už to naruší stereotyp a lidé vás nebudou mít tendenci házet do jednoho pytle.

Jak si dnes celé řemeslo v Česku vede? Dočetl jsem se, že jeho boom nastal někdy po revoluci…
Jistě. 90. léta byla ve znamení ezoterických festivalů a knižního boomu duchovní literatury. Obojí je dnes na sestupu. Seminářů je dnes tolik i duchovních služeb osobního typu, že se nabídka stává zcela nepřehlednou. Dostáváme se do stavu salátového baru, kdy se moc přesouvá na stranu zákazníka, který často přichází s postojem, který se rapidně blíží znuděnosti nebo pouhé zvědavosti. To není příjemné, ale je to pozice mnoha oborů. Proto je potřeba umět řešit nějaký problém, který nikdo jiný nevyřeší. A těchto problémů je v případě čarodějnice celá řada, a u většiny z nich jde o život.

Dnes u mne byl mladý muž, který začal slyšet hlasy a halucinovat v sobě vetřelce. A to je nepříjemné, velmi nepříjemné, protože ten stav vás dohání na kraj, a pokud jste se s tím nepotkal, tak zřejmě nevíte, že psychiatrie ve skutečnosti tyto nejvážnější duševní nemoci vůbec neléčí! Neumí je léčit. Antipsychotika na těchto prožitcích člověka nezmění nic, jenom jej celkově utlumí, takže mu přestávají sloužit i další duševní funkce, které ale nutně potřebuje, aby se svému stavu postavil.

Jinými slovy, moji profesi lze brát spekulativně jen do té doby, než se sám setkáte s něčím, co se zcela vymyká vašemu dosavadnímu mínění a co běžné instituce této společnosti neumí nebo nechtějí řešit.

Kolik máte dnes zákazníků?
Nemám na rozdíl od jiných profesí stálé zákazníky, hodně z toho, co dělám, je krizová intervence a jednorázové konzultace. Účastníci seminářů proudí, odchodit všechny jim obvykle trvá rok. Je to tedy těžké určit. Newsletter odebírá 1300 lidí po roce a na Facebooku mám 9000 fanoušků.

A kolika lidem jste už pomohla a jak?
Odhaduji pět set. Formou osobních sezení, telefonických konzultací a seminářů, vzácně také pomocí rituálů na míru. Čtenáře a další lidi, kteří byli mou prací nějak zasaženi, si neodvážím odhadnout.

Můžete nám přiblížit, co to je za lidi? Jakou mají například práci, kolik jim tak je…
Tak dnešnímu zákazníkovi bylo 30 a byl to magistr historie, knihovník. Typickým zákazníkem je však žena, 30–50 let, vdaná, s většími dětmi nebo rozvedená. Obecně lidí do 30 let a kolem 30 let se ke mně dostává jen velmi málo, což si vysvětluji tak, že je život zatím nedostihl nebo nepociťují ještě potřebu duchovního hledání.

Je komunita věštců v Česku široká? Kolik věštců tu odhadem máme?
Charakteristickým rysem ezoteriky je, že netvoří žádnou komunitu ani hierarchii. Je to bordel. Část těch lidí nemá ani živnosťák. Klienti se mne často ptají, co si myslím o technikách a zasvěceních toho a onoho, ale já jsem ta jména nikdy neslyšela. Životnost v téhle profesi není vysoká, většina lidí to vzdá a jdou nakonec dělat něco úplně jiného.

A kolik si třeba za hodinu svých služeb účtujete?
Konzultace stojí 1300–1800 za sezení, na které si dávám zpočátku dvě hodiny, později jeden a půl. Do zahraničí je to dvakrát víc.

Myslíte si, že důvěra ve věštce do budoucna poroste?
To nevím, ale co rozhodně poroste, je poptávka. Poptávka, která mne netěší. Společenské instituce, které kdysi zajišťovaly orientaci a předávání životní moudrosti, se rozpadají, často dokonce působí proti potřebám klienta. Každý, kdo bude schopen nabídnout soucitný přístup a dobrou radu, spolu s nadějí, bude mít klienty. To jsou totiž věci, kterých se nedostává.

Tento článek/rozhovor vyšel před 10 lety. Informace v něm tedy již nemusí být aktuální, a proto vám doporučujeme, abyste je ověřili a dohledali si novější informace.