Lukáš Hrdlička: Jak se naučit prezentovat a uhranout publikum?

Jaké pocity mají diváci ještě před začátkem vaší přednášky? Udělali si na vás už názor, nebo si jej dělají až v průběhu vaší řeči? A jakých chyb se dopouští přednášející na barcampech a dalších akcích? Na moje otázky odpovídal lektor prezentačních dovedností Lukáš Hrdlička.

Lukáši, tebe se nejspíš každý ptá na to, jak správně prezentovat a sklidit co největší potlesk. Mě by na začátek zajímalo, zda může být brilantním přednášejícím každý?
Jirko, máš pravdu, že se mne lidé ptají, na různé rady ohledně prezentací a prezentačních dovedností, nicméně v naprosté většině mají krom potlesku jiné motivace, jako je odprezentovat pochopitelně konkrétní složité téma a například působit sebevědoměji.

Lidem v těchto ohledech kazí celkový dojem série jednotlivých detailů, ktere mohou jakoukoliv prezentaci zlepsit, ale i zkazit. Už jen samotný fakt, že lidé budou znát tyto zákonitosti projevu a dají si pozor na tyto detaily, které mohou kazit prezentaci, tak dokáží významně posunovat vnímání o sobě samém jakožto o skvělém přednášejícím.

Otázkou je, co znamená být brilantním přednášejícím. Každý má možnost pochopit, jak lidé, tedy publikum, přijímá informace a mohou se všemi možnými způsoby snažit, aby nekladli žádné bariéry mezi sebe (komunikujícího) a publikum (příjemce sdělení).

Inzerce | Chci tu být také

Největší bariérou je, že prezentace nikoho nebaví a lidé ji vnímají jako ztracený čas. Já říkám, že každý má možnost pochopit tyto principy a být pro posluchače příjemným zážitkem. Potom můžeme hovořit o brilantním přednášejícím. Přirovnávám to ke stylu známkování na anglických školách, kde jsem studoval. Aby student dostal za “A” stačilo 70% a 30% výkonu bylo ponecháno pro excelentní výkony. Pokud se lidé dostanou z pomyslných pár procent blíže k 70, pak se dle mého stává brilantním přednášejícím.

Pokud jsou však požadavky vyšší a pod tímto pojmem vnímáme přednášejícího, který strhne davy v záři reflektorů na konferencích a jinde, pak je to cesta na dlouhou trať a ne každý tuto cestu dokáže ujít. Je to velmi tvrdá práce a zvládne ji jen pár jedinců.

Já, když jezdím na různé konference, tak skoro vždy vidím přednášet někoho, kdo se na pódium jakoby nehodí – od pohledu se necítí komfortně, točí se k publiku zády, není mu rozumět apod. Proto mě zajímá, zda v každém z nás je skvělý řečník?
Musíme si uvědomit, že toto jako posluchači vnímáme velice niterně a emotivně, jelikož máme pocit, že nevyužíváme svůj čas maximálně. Že nám daná přednáška nic nedává, že nás nebaví a že řečníkovi nezáleží na tom, co nám skrze prezentaci přinese. Jako publikum jsme se stali velmi náročnými, neboť se naše očekávání odvíjí od toho, jak vypadají skvělé prezentace v zahraničí a chceme taky, aby prezentace byla zážitkem i pro nás. Požadavky na kvalitu prezentování se v poslední době zvýšily a řečníci neměli čas se zlepšit stejným tempem. To, co bylo standardem před deseti lety, už je dnes neakceptovatelné.

Nyní je důležité nahlédnout do hlavy těchto řečníků. Vždy se rozhořčuji nad premisou, že “pokud danému tématu rozumím, dokážu o něm i hovořit”, jelikož to není zcela pravda. Řečnění, učení a předávání informací je vlastní disciplína, v které je třeba se rozvíjet. A aby řečníci neopakovali tebou zmíněné neduhy, musí trénovat. Často. Tvrdě. Opakovaně.

Věřím, že v každém z nás je skvělý řečník, který má potenciál využívat své silné stránky. A pokud to nebude samotná rétorika a gesta, pak to bude například využití svérázného humoru nebo metaforické vysvětlování složitých témat.

V čem jsou největší nešvary spíkrů na českých konferencích?
Některé z nich jsi zmínil v předchozí otázce. Poněvadž cítíš sám, že točení se zády a špatná srozumitelnost nebo nevyhovující ozvučení, jsou věci, které vadily tobě a s velkou pravděpodobností vadily i ostatním.

Bylo by velice generalizující vyjmenovat pár bodů, že do prezentace nedávají žádnou energii a enthusiasmus, že se pořád někam pochodují a ruší publikum, že mají přetextované slidy a neumí používat techniku, že nedokáží vystihnout podstatu sdělení a lidem tak prezentace nepřinese jakýkoliv užitek, že lidem nedávají žádný návod toho, co od nich chtějí a tak dále. Lidé si nakonci řeknou: „Hm, přednáška, co tam je dál?“ A jeden z nejhorších scénářů je, že lidé na daného řečníka zapomenou (pokud je nenaštval tak, že ho pomlouvají všude kudy chodí).

Shluknu to do tří oblastí, což vychází i z mých zkušeností a práce s konferenčními řečníky, že nejsou “relevantní”. Zkrátka neservírují ty správné informace danému posluchači. Nejsou “nápadití”, a nesnaží se zprostředkovat jakýkoliv zážitek, nechtějí jít nad rámec standardních prezentací a zapadají do všednosti. A poslední, nejsou “příběhoví”, čili nedostávají se lidem pod kůži, nebudují s nimi vztah, aby dané informace v posluchačích zůstaly.

Jak moc jsou prezentační dovednosti vlastně důležité? Jde mi o to, že když se budeš bavit s nějakým marketérem, online podnikatelem nebo někým dalším, kdo jezdí na různé oborové konference, tak si bude pravděpodobně stěžovat na povrchnost přednášek, opakující se řečníky, self-promo apod. O prezentačních dovednostech se toho moc nedozvíš.
Můj názor je takový, že pokud tedy lidem nevadí průměrný výkon speakera, tak je to proto, že se stali apatickými a vytěsnili ze své hlavy možnost, že by někdo dobře přednášel. Zvykli si zkrátka na průměrnost a hledají nadprůměrnost aspoň v obsahové části. Opakující řečníci jsou však věcí organizátora a je na něm, zda chce mít průměrné řečníky, kteří předávají pouze obsah.

Existuje však protiváha tohoto a konkrétně Marketing Festival klade obrovský důraz na formu a kvalitu prezentace, aby se zážitek vymanil z průměrnosti. S Jindrou Fáborským jsme dokonce hovořili, co by šlo zlepšovat na kvalitě řečníků a myslím, že to dovedl k dokonalosti. Připomíná mi to organizátory TEDx eventů, kteří nutí řečníky podávat skvělý výkon několik týdnů, měsíců před samotnou akcí.

Skvělý řečník však dokáže divy. Dokáže i u starého obsahu rozvířit vnímání posluchačů a například je dovede zamyslet se znovu u věcí, u kterých si lidé mysleli, že již vše vědí. Čas strávený jim pak nepřijde jako ztráta, neboť je řečník bavil a odpustí mu i to, že jim neřekl moc nových faktických věcí.

Co si tedy lidé pamatují více? To, co spíkr řekl, nebo to, jak to řekl?
Existují teorie a výzkumy, které přikládají obrovskou, převažující váhu formě prezentace nad obsahem. Jak jsem však zmínil měnící se požadavky publika v čase, málokdo dnes může dlouhodobě a udržitelně fungovat bez kvalitního obsahu. Lidé, a zvláště pak Češi, mu zkrátka nebudou věřit. Tvoji čtenáři jistě vědí, o čem hovořím. Dobrý marketing ke špatnému produktu nepostavíš.

Prezentace stále vnímám jako komunikační kanál a zde platí, k jakému cíli prezentace slouží. Pokud je cílem pobavit posluchače, pak projev a výběr správných anekdot poslouží skvěle. Lidé se pobaví a na konci vlastně nic neví. Nevadí jim to, jelikož se dobře pobavili a nic jiného nečekali. Odchází tedy s dobrým pocitem. Pokud je zacílení odlišné a spíše edukativní, pak je třeba vybrat důležité informace a správně a pochopitelně je podat. V obou případech se nejedná pouze o jednu oblast.

A co si lidé pamatují? Lidé si pamatují pocity, které měli v průběhu dané přednášky a nikoliv fakta (u kterých zpravidla zapomenou 90% již třetí den po prezentaci).

A jak jsou na přednášku naladěni sami posluchači? Z mé zkušenosti jsou často dost kritičtí a již předem na přednášku jdou s nějakým názorem – na téma, na řečníka apod.
Samozřejmě, že ano. A nyní si představ, že někdy pracuji s posluchači, kteří jsou na mém školení povinně. Ti, většinou přicházejí s vlastními předsudky, že jim možná následující školení vůbec nic nepřinese a laťka je nastavena hodně vysoko. Otázkou je, zda jim prezentující dokáže tento názor někam posunout, vyvrátit nebo přeformulovat do názoru jiného.

Posluchačův názor je startovací bod, z kterého však vedou následující cesty a prezentující by měl vědět, kde je ten bod konečný, kam chce posluchače dostat.

Prezentace je jen o té cestě, zda se lidé zamyslí a změní myšlení, s kterým přicházeli. To platí jak o tématu, tak o řečníkovi. Není tudíž ojedinělé, že následně lidé říkají: „Tyjo, ten člověk mě překvapil, protože jsem ho z jeho internetového obrazu pokládal za někoho jiného.” Nebo: “Nad daným tématem jsem nikdy nepřemýšlel z tohoto úhlu pohledu.” Vše je možné.

Jak mám tedy předem odhadnout, co se jim bude líbit?
Musíš je znát. Dohledat si o nich co nejvíce informací. Jít za čáru toho, co by udělal kdokoliv jiný a skutečně s nimi komunikovat. Například i před prezentací všemi možnými způsoby zjistit, co se jim honí hlavou. Konkrétně mohu doporučit udělat dotazník, poprosit o názor někoho z dané skupiny posluchačů, vytvořit si například malou “focus group”. Tyto věci mohou řečníci dělat s předstihem.

Pokud čas není, nebo je jasné zadání toho, co se od tebe očekává, lze přijít na dané místo prezentace dříve a prohodit pár slov s danými lidmi. Dá se tak zjistit obrovské kvantum informací, se kterými můžeš pracovat po čas svého hovoření. Častokrát jsem až na místě zjistil, že jsou lidé z něčeho frustrovaní nezávisle na mě (a proto mě následně nebude znervózňovat fakt, že se trochu víc mračí a není to nic osobního proti mně), nebo že se zrovna potýkají s konkrétní problematikou. Tato informace může značně ovlivnit, jaké informace já použiji v prezentaci.

Pokud jim dokáži zprostředkovat to, co hledají a budou z toho mít užitek, pak se jim prezentace bude líbit.

Mám mít připraven nějaký scénář?
Ano. Dle situace ho měj připravený do odpovídajícího detailu. Někdy tě může například kolega poprosit: „Prosím tě, Jirko, mohl by jsi nám v rychlosti shrnout, co bylo obsahem toho školení v minulém týdnu?“ V takovém případě tvůj scénář půjde do malého detailu a donutí tě formulovat myšlenky v pár oblastech. Proto tvá příprava bude formou rychlého náčrtku na papír, o jakých bodech budeš hovořit. Někdy to bude pár hesel, jindy tři obrázky.

V jiných případech, kdy se budou prezentovat důležité věci v omezeném časovém formátu, je třeba mít připraven detailní scénář odpovídající času a zahrnující i čas na pauzy a další reality prezentace. U důležitých prezentací se svými klienty pracuji na konkrétních skriptech, které mohou mít i desítky verzí, než je skript vyladěný a finální.

U skriptu doporučuji nahrát se na video nebo zaznamenat pouze zvukovou stopu a přepsat si skript dle nahrávky. Umožní nám to poznat, v jak krátkých větách hovoříme a kde nám vysvětlování informací dělá ještě problém. Skript také rozklíčuje, kde je špatná výslovnost a krkolomné obraty.

Proto ano, scénář připravuj.

Jak porazit tu trému?
Nejlépe snadno a rychle. Musíme pochopit jednu věc a již jsme o tom hovořili v úvodu rozhovoru. Jedná se o to, zda se můžeme prezentačním dovednostem naučit, nebo zda jsme se pro řečnění narodili a osud nám to určil? Naučit se to můžeme naprosto do jisté míry každý, stejně jako se zbavit trémy.

Součástí toho je, zvyknout si na situace, ve kterých prezentujeme před více lidmi. Mluvit stále a neustále o věcech, které mne živí nebo baví. Pokud lidi nebudou trénovat a vyhledávat situace pro mluvení, pak s nimi vždy bude cloumat nervozita. Přednášející, který nikdy nemluvil před lidmi se nemůže divit, že se mu nedaří. Jako kdekoliv jinde, ve sportu, v divadle, při tanci nebo zpěvu, nikomu se nebude dařit v disciplíně, pokud poctivě netrénuje. A sám se s tím setkávám. Lidé jsou na školení trémisti, a když se jich zeptám, pokolikáté prezentují před skupinou lidí, odpovědí, že například dvakrát. Není se čemu divit.

Začít může každý tím, že bude vystupovat z komfortní zóny a vyhledávat situace pro hovoření před lidmi. Jsou to školení, kde se musí představovat. Otázky z publika na konferencích. Diskuse, prezentace přátelům, debaty na akademické půdě. Všude, kde to jde. To je na počátku všeho.

Doplňovat to může o jednotlivé metody, které mohou člověka krátkodobě uklidnit, jako je například správné dýchání, příprava, práce s časem, kdy hovořím, a časem, kdy se posluchači soustředí na něco jiného, atd. Tyto metody také rozebírám ve svých kurzech na www.seduo.cz. Je jich více a každému bude fungovat něco ve stylu zajít si den před prezentací do sauny.

Vzpomeneš si na svoji první přednášku? Jak dopadla?
Vzpomínám si nejen na svou první přednášku, ale i na svoji první placenou konzultaci, první školení a první obchodní schůzky.

Musím říct, že přednáška z tohoto výčtu dopadla nejlépe, protože mi prakticky vyhrála vstupenku k dalšímu pokračování v tomto oboru. Dovolila mi jít na mé první komerční aktivity, které zpětně hodnotím jako slušnou katastrofu. Cítil jsem se úplně stejně jako někteří uchazeči školení, kteří bojují s trémou, a bylo to způsobeno právě tím, že jsem mluvení před lidmi neměl zažité a nevěřil jsem tomu, co říkám. Nemohl jsem mluvit, popadnout dech… Racionální Lukáš totálně opustil fyzično, poletoval si někde mimo a nedokázal ovládat žádné stresové projevy stresu.

Přednáška byla zpětně slušná “jízda”. Účastnil jsem se konference Infokon 2011 v Brně, kde byl prostor pro přednášky “z publika”. Neměl jsem nic připraveno, ale cítil jsem, že je to příležitost, za kterou stojí bojovat. Neměl jsem nic připraveno, tak byl čas na improvizaci. A ke všemu mi nešel na konferenci internet, abych si mohl stáhnout obrázky do slidů.

Proto jsem vyrazil na můj studentský byt a obsah přednášky připravoval na kolenou v tramvaji (šalině). Dojel jsem domů, postahoval obrázky a vyrazil zpět, abych časové okénko stihnul. Na cestě zpět jsem finalizoval slidy a jen, co jsem dorazil na konferenci, šel jsem na pódium. Mluvil jsem o kreativitě a přednáška měla takový úspěch, že jsem si vydobyl možnost připravit workshop pro KISK (Katedru informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity).

Slušně jsem se zapotil, ale bylo to nutné zlo pro mé další konferenční výstupy, které mne dostaly až na TEDxEAL do Dánska, kde jsem hovořil o “storytellingu”.

Tento článek/rozhovor vyšel před 8 lety. Informace v něm tedy již nemusí být aktuální, a proto vám doporučujeme, abyste je ověřili a dohledali si novější informace.