Jaromír Dvořáček: Jak řídit tým profesionálů na volné noze?

Dneska vám povím něco z osobní zkušenosti. Díky Mladému podnikateli znám spoustu freelancerů – odborníků na volné noze. Jsou to většinou šikovní lidé, kteří se věnují nějaké činnosti v rámci online marketingu.

Když znáte 10 freelancerů, asi to nevidíte. Když jich znáte vyšší desítky nebo třeba i stovky, začne vám to docházet. Jedni doporučují druhé, tvoří určité skupiny, které se vzájemně dohazují klientům, a které se opakovaně společně potkávají nad novými zakázkami.

Pro každou z těch skupin jsou většinou jenom její členové těmi nejlepšími v oboru. Mnohdy stačí říct jméno a dojde vám, koho dotyčný asi doporučí na to, co poptáváte.

Vedle toho tu mám i hráče druhého týmu – zadavatele. Většinou jsou to e-shopaři, případně tvůrci nějakých portálů, poskytovatelé služeb apod. Jsou to ti, co hledají zkušené odborníky, a kteří se ptají ostatních na doporučení. Ve výsledku většinou dostanou jenom taková jména, v jaké skupině se ten, koho se zeptali, právě nachází.

Inzerce | Chci tu být také

Je to přirozené. Lidé se doporučují navzájem podle toho, jaké spolu mají zkušenosti, jak se jim navzájem spolupracuje, jak si důvěřují. Složit tým je ale jenom jedna strana mince, tou druhou je určit kapitána. Najít způsob, jak ten tým řídit.

A o tom bude dnešní rozhovor, ve kterém se budeme bavit o problému, který trápí desítky, možná stovky zadavatelů po celém Česku. Jenom já mám v e-mailu přes 20 tipů na toto téma, ke kterému mne trochu vybídl i status Romana Hřebeckého, kde mluvil o stejném problému.

Na moje otázky odpovídal projektový interim manažer Jaromír Dvořáček.

Jardo, jaké výhody mi podle tebe přináší to, že si místo poptání agentury složím tým z freelancerů?
Odpověď není jednoznačná. Záleží na motivacích jednotlivých freelancerů a lidí ve firmách. A ty jsou dost různé. Jinou zkušenost budeš mít například ze spolupráce s celebritou českého internetu a jinou s neznámými živnostníky.

Pracuji s firmami i freelancery a zatím pozoruji, že freelance týmy jsou rychlejší, akčnější a lépe se soustředí na tvůj projekt. Jakoby firmy měly opravdu ručení omezené – je u projektů znatelně cítit, že živnostník osobně přebírá mnohem větší zodpovědnost než zaměstnanec dodavatelské firmy.

Freelancer má často větší motivaci dokončit projekt, mít za sebou pouze pozitivní reference bez táhnoucích se sporů a rychle zaplacené faktury bez vymáhání. Jako vždy je to o lidech. Pokud se však bavíme o onlajnu, statistiku mám o něco lepší než u řemesel. Naopak firma ti jde do sporu mnohem dříve a agresivněji – už jen proto, že spory se často eskalují na jiné osoby, původně nezúčastněné. U freelancerů vidím větší snahu o rychlé řešení sporů, a dokonce i pohodovější ukončování spolupráce s předáním projektu a doporučením na někoho, kdo ti sedne líp.

Každý člověk je jiný a firmy tyto rozdíly u svých zaměstnanců stírají přehnaným procesním řízením. Tím často potlačují nejen chyby, ale i silné stránky jednotlivců. Pokud jsou mezi dodavateli firmy, pracuji stejně s jednotlivci a hledám jejich motivace a preference. Jen je to pracnější než u živnostníků a ne vždy se to líbí managementu dodavatelské firmy.

S freelance týmem získáš různorodost osobností, ve které si vybereš – podle toho, co hledáš a co ti vyhovuje. Pokud umíš dobře pracovat s lidmi, tým bude silnější. Například v případě krize s firemním dodavatelem motivuješ obchodníka, který následně „nějak“ popožene jejich zaměstnance. U freelance týmu namotivuješ každého jednotlivce mnohem rychleji a cíleněji – a můžeš tak rozhýbat i věci, které vypadají beznadějně.

Zmínil si celebrity českého internetu. Koho tím myslíš?
Profesionály, kteří budují svoji značku takovým způsobem, že jsou považováni za špičku svého oboru. Jako je například Ottocopy výraznou značkou českého copy, Mindless značkou neznačkou pro branding nebo Pavel Ungr synonymem pro české SEO.

Také si je srovnal s „neznámými živnostníky“. V čem vidíš největší rozdíly při spolupráci s celebritou a s někým neznámým?
Abychom si rozuměli, celebrita u mne nemá negativní konotaci. Jsou to zpravidla osobnosti, které jsou dobré v tom, co dělají – a našli si účinný způsob sebeprezentace. To, že již nějakou značku udržují, má pro tebe pár výhod. Například se ti lépe shánějí reference z více stran. Značka je také formou záruky. Nestává se ti tak často, že jsi na něčem domluven, komunikace vyšumí, a ty přemýšlíš, jestli dodavatele zajelo auto nebo odjel do Tibetu. Zpravidla jde také o lidi zkušenější v komunikaci a organizaci, nastává tedy méně potíží. A to vše je zahrnuto v ceně.

Naopak u méně viditelných profesionálů můžeš najít pravé poklady. Mohou mít více času, více se snažit, více zkoušet různé cesty a nejsou tak svázáni rutinními postupy. A technicky mohou na tom být mnohem lépe než někdo známý, což pro tebe může mít hodnotu. Když jim vynahradíš to, v čem jsou slabí, získáváš velkou sílu i při menších zkušenostech a nižší ceně.

Jsou klienti schopní tým složený z freelancerů uřídit?
Znám i takové. Jen je jich strašně málo. Představ si, kdo má dostatek času na správné vedení projektu. Bude to spíše klient, který už má stabilizovaný byznys a delegované klíčové části firmy. Akorát takoví lidé už obvykle znají hodnotu svého času a musí mít silnou motivaci, aby si projekt odřídili sami. Třeba proto, že chtějí změnu, vidí v projektu velký potenciál nebo nikomu jinému nevěří.

V České republice potkávám nejvíce klienty-workoholiky. Dávají do firem a projektů svůj čas i zdraví, aniž by respektovali své hranice. Někteří to zvládají lépe, někteří hůře, záleží, jak dlouho v tom jedou a jak se sebou umí pracovat.

Krátkodobě je to funkční dotace, odpadne část přímých nákladů. Dlouhodobě to poškozuje nejen přepracovaného člověka, ale i firmu a lidi okolo. Problém je pak třeba s rozpočty, kdy každé špatné rozhodnutí stojí dost peněz a ukusuje z motivace týmu. Unavená mysl dělá více špatných rozhodnutí a vidí méně možností. Semele to i hodně schopné lidi.

Freelanceři ale mohou být dobře sehraní…
U týmů, co za sebou mají desítky společně dokončených projektů, stačí klientovi jen rychle reagovat, aby se projekt neprodražoval. Musí však počítat s krizemi, které se čas od času objeví a být na ně připraven jak schopnostmi, tak dostatkem času. Krizi nejde řešit každý čtvrtek odpoledne.

Jak to ve výsledku dopadá?
Často si klienti představují, že řízení projektu znamená nasmlouvat ceny a poslat pár e-mailů. Občas mi to přijde, jako chtít nakoupit auto po náhradních dílech a skládat si to doma po večerech. Pro kutila dobré, pro firmu tragédie – termín násobně delší, výsledná cena násobně vyšší a provedení závisí čistě na šikovnosti kutila. Já pak přicházím do garáže, kde leží napůl složené auto, které mělo před hodinou vyjet.

Jak k tomu došlo?
Spirála se roztáčí s prvním nesplněným termínem – pousouvají se další termíny, lidem přestávají sedět kalendáře, projekt se rozvolňuje a vytrácí se motivace. Pokud se k projektu vracíš další den, máš jej v hlavě a můžeš začít pracovat hned. Při návrat k odloženému projektu nejdříve studuješ, kde jsi skončil ty, kde skončili ostatní a první den nic neuděláš.

Další level je, že už se k tomu ani nechceš vracet. Jako jo, měl bys, cítíš takový ten svíravý pocit v žaludku, ale raději půjdeš hrát playstation nebo kulečník. Potřebuješ podklady, ale nechce se ti je z kolegů mámit. Nemáš chuť komunikovat.

A tak čekáš na vnější motivaci. Třeba na to, až klient začne řvát, abys mu mohl říct, že to je přece chyba někoho jiného. Tak vypadá nejčastější mentální stav lidí u rozpadajících se projektů. Čím více dodavatelů, tím horší efekt. Krachují projekty, kazí se vztahy, rozpočty se dostávají mimo realitu.

Setkáváš se s tím často?
Neustále. Jako krizový manažer přicházím v drtivé většině případů k projektům, které se topí v problémech. Přitom ve stávajících týmech narážím na velmi schopné profesionály! Jen jsou deaktivovaní. Dostali se do stádia: „Projekt jde sice ke dnu, ale nemůžu za to já. Tušil bych, jak pokračovat, ale co když to nezafunguje? Pak bych převzal zodpovědnost.“

Pro mnoho lidí je lepší jistota, že projekt umře, ale neumře díky nim. A kdo nehraje, nemůže vyhrát. Proto novým týmům říkám: „Pánové, přebírám zodpovědnost. Průsery jsou na mně, výhry budou naše. Kdo mi dá první průser?“

Dobře, ale tohle se může dít, když spolupracuji s freelancery, stejně, jako když najímám agenturu, nebo ne?
Přesně tak. Jen s dodavatelskou firmou to je ještě složitější. Pokud nefunguje dobře sama od sebe, což jako klient očekáváš, začínáš překonávat cizí procesy, uzavřené smlouvy a další závislosti. Vše je ve výsledku pomalejší. Prodáváš své myšlenky nejen jednotlivcům, ale i cizímu managementu, který si zároveň platíš, a který se může cítit ohrožen ve chvíli, kdy jim začneš vést lidi. Občas ti to stojí v cestě, občas se ti to povede využít a uspoří ti to čas. Jak kdy.

Pokud nemáš čas nebo vlastního projekťáka, najmi si agenturu nebo hodně sehraný tým freelancerů, který už v té samé sestavě pracoval mnohokrát a má za sebou úspěchy podobné tvým cílům. Pro všechny ostatní kombinace platí, že je to příliš o náhodě, kterou usměrňuješ právě managementem.

Vybavuješ si nějaký příklad z poslední doby, kdy se sešlo několik profesionálů na volné noze, ale ve výsledku to nefungovalo?
Ano, nutno však říct, že projekt ani nezačal.

Čím to bylo způsobeno?
Jednoduše se v té bandě lidí nenašel nikdo, kdo by měl takovou motivaci na projektu, aby všechny natlačil k sobě – nezvládli se ani domluvit. Mnohem horší by to mohlo být, kdyby se někdo takový našel.

Proč?
Typicky to tlačí dohromady klient. Strašně moc chce toho kluka, co mu doporučil kámoš, protože vezme bártr. A ten mladý kodér, co sršel energií a pracuje po nocích bude tak dobře doplňovat rozvahu a moudrost zkušeného designéra. A mezi sebou už se domluví, vždyť to jsou profesionálové, ne?

Pak ti vznikne příliš různorodý tým, který může mít svá pozitiva, jen na ně už nedojde bez systematického řízení.

Byli to neznámí živnostníci, nebo celebrity internetu?
Viděl jsem obojí, vždy však klient oslovoval freelancery jednotlivě a bez návazností, a to může být ten vzorec. Zkušení profesionálové vedou komunikaci lépe, například se ptají, kdo bude zodpovědný za další disciplíny, které s jejich prací souvisí.

Co mám tedy jako klient udělat, abych tomu předešel?
Pokud vedeš lidi, najdi způsob, jak odhalit motivace – proč který člověk dělá, co dělá, jaké má možnosti, a jakou formu spolupráce preferuje. Vytvoř si malou databázi, kdo raději telefonuje, kdo raději píše maily, kdo potřebuje silnou vizi a kdo chladnou logiku. Odhaduj a propojuj je tak, ať se všem dobře spolupracuje.

Naopak odstiň lidi, kteří pohromadě nejsou efektivní. Ať už proto, že společně více kecají než pracují nebo proto, že se nesnesou. Nauč se kombinovat týmy podle byznysových priorit. Nebo najmi už sehraný tým.

Počkej, kdybych si měl složit tým jen z lidí, se kterými jsem pro Mladého podnikatele dělal rozhovor, tak bych se musel každého ptát, zda raději telefonuje nebo píše e-maily. Stejně tak bych věděl, že pro ně jsem klient – nejspíš by ve volném čase raději byli s rodinou než nad mým projektem. A současně bych měl nějak posuzovat, kdo jak je efektivní a kdo ne. Je to vůbec v laické praxi reálné?
Na některé věci není třeba se ptát. Z e-mailu samotného vyčteš mezi řádky více, než je ti občas příjemné. To stejné poznáš při telefonování. Čím déle s člověkem pracuješ, tím lépe jej můžeš znát. Hledám klíč k lidem, s každým novým kontaktem se ptám sám sebe a následně i zkouším, jaký přístup v něm odemyká to nejlepší. Ostatně jinou možnost ani nemám, když přicházím k již zvoleným nefunkčním týmům, se kterými dále pracuji.

Samozřejmě to nemusíš dělat. Studentská urban legend říká, že když budeš v dámské sekci kolejí chodit od dveří ke dveřím a ptát se slečen, zda mají chuť na sex, tak ti dříve či později některá dá. Záleží na hodnotách, prioritách a možnostech. Co chceš a jak to chceš.

Tento rozhovor je o práci s lidmi, dávám velký důraz na to, že nejsme zaměnitelné stroje. Ke každému existuje individuální cesta, která bude efektivnější než nějaký proces. Ne vždy je lidský a „personalizovaný“ přístup efektivnější krátkodobě, velmi se mi však vyplácí v dlouhodobém horizontu.

Mimochodem, zrovna otázky jsou velmi podceňované. Naposledy, když jsem se zeptal, co trápí cizí paní před automatem, nemusel jsem trávit 40 minut v čekárně. Protože ji trápilo to, že má špatný čekací lístek. Přesně ten, který jsem potřeboval.

Problém je, že každý z těch specialistů rozumí něčemu konkrétnímu – má jiné potřeby, jiný úhel pohledu a mohou vznikat neshody. Jak to uřídit, když každý je šéf v té dané činnosti, kterou dělá?
Ano. Dřív byly největší boje ve firmách mezi sysadminy a programátory nebo mezi marketingem a obchodem. A jak to vypadá dnes? Máme tu devopy a marketing je s obchodem provázaný natolik, že není efektivní jej oddělit. Rozšiřování obzorů se stalo nutností a dnes už nestačí mít jen jednu schopnost pro přežití na trhu, zvlášť u freelancerů.

A pak je přirozené, že na třecích plochách probíhají výměny názorů. Záleží na schopnosti diskutovat a na profesionalitě jednotlivců. Pokud jsou někteří členové týmu méně vyzrálí, přichází na scénu mediace, což je jedna z disciplín, kterou by měl projektový manažer ovládat. Jiné úhly pohledu jsou příležitostí, jak projekt posunout dál.

Kdo by měl být tím hlavním manažerem, který vše bude řídit a bude třeba tím mediátorem?
Někdo, kdo má ohromnou motivaci projekt odřídit, aby vydržel až do konce. Pokud bych vybíral z týmu, hledal bych základní předpoklady pro práci s lidmi – špetku diplomacie, politiky a vyjednávání, schopnost vyslechnout a zpracovat názor.

Technicky je důležité umět efektivně komunikovat a prioritizovat, mít smysl pro pořádek a organizaci. Selský rozum je pro mne důležitější než nastudované agilní metodiky a znalost oboru ušetří čas.

Mediátor se často najde přirozeně v jakékoli skupince, tak poznáš motivaci. Ne vždy však takový „dobrovolník“ má i potřebný skill – udobřit lidi tak, aby to zlepšilo vztahy i situaci.

Jde mi spíš o to, zda to má být jeden z těch specialistů, nebo člověk dedikovaný jen na řízení?
To se bavíme o rolích. Důležité jsou výsledky – jestli jeden člověk zastane více rolí, je to v pořádku, pokud to dělá dobře.

Od jaké velikosti projektu je takový projektový manažer potřeba?
Můj nejmenší letošní projekt bylo sladění jediného profesionála s pár lidmi ze strany klienta. Zabralo mi to tři hodiny a vyplatilo se to! A to i přesto, že projektové vedení stálo tolik, co odvedení samotné práce profesionálem. Bylo tam více komunikace a návazností, šlo o rychlost.

Miniprojekt stál 15 000 Kč a při realizaci jsem prokazatelně předešel situacím, které by rozpočet hravě nafoukly na trojnásobek. Na velikosti nezáleží, spíše na zkušenostech všech lidí v týmu. Čím nezkušenější profesionálové, tím zkušenějšího chceš koordinátora.

Jaké situace to byly?
Rozhodovací momenty, které technicky dávají smysl implementovat, ale byznysově už ne. Profesionál byl rozhodnut implementovat dle nejlepšího vědomí a svědomí a v jeho světě to tak bylo správně. Nakonec jsme v několika případech zvolili jednodušší řešení se stejně pozitivním důsledkem na podnikání klienta, aniž by šlo o technický kompromis.

Přináším know-how z jiných projektů a držím v hlavě klientovy priority, nicméně občas bohatě stačí, aby měl profesionál s kým diskutovat nad daným řešením. Tím vznikají lepší výsledky než když si řekne „tak to udělám takhle“.

S kým by měl klient být v kontaktu?
Z pohledu klienta je moudré být v čilé komunikaci přinejmenším s lidmi, kteří určují strategii. A pak už stačí jen ten, kdo je za naplnění strategie zodpovědný. Čím více se klient o projekt zajímá, tím více jej to obohatí. Pokud si to řídí sám, pak je v kontaktu se všemi.

Zase zmiňuješ tu zodpovědnost. Mám specialistu na e-mailing, na SEO, na linkbuilding, UX a na sociální sítě. K tomu mám programátora, grafika a copywritera. Společným cílem může být třeba zvýšení obratu e-shopu. Kdo je za to zodpovědný?
Ty! Pokud platíš za úkony nebo za strávený čas, pak copywriter je zodpovědný za to, že promítne tvoji strategii do textů, a to konzistentně, v požadovaném duchu a odpovídající kvalitě. Grafik je zodpovědný za to, že vyzdvihne práci copywritera a zaujme tam, kde slova nestačí. A tak dále. Úspěch závisí na všech zúčastněných, ale výsledné riziko i zisk zůstává na podnikateli, tedy na tobě.

Hodně ti v tomto pomůžou agilní metodiky, kdy definici cíle „zvýšení obratu e-shopu“ doplníš na „zvýšení obratu z této kategorie za toto období na tuto částku“ a následně vytváříš strategii, jak toho docílit, co vyzkoušet, v jakém sledu… a vzniknou ti souvislosti, témata a úkoly. Až pak teprve přichází na scénu specialisté, které zmiňuješ, a kterým celou svoji vizi a strategii řádně představíš a společně ji doplníte pomocí jejich know-how. Projdeš kolečkem prvních zpětných vazeb a testování než celou mašinerii spustíš. A když to nechceš či neumíš dělat, najmeš si byznysového konzultanta či manažera, který zastřeší rozplánování nebo i provedení.

Pokud chceš od dodavatelů zodpovědnost za finanční výsledek, domlouváš spolupráci formou provizí z uskutečněných obchodů dle nastavených metrik. Pak tito dodavatelé musí uvěřit tobě a tvému byznysu.

Podle mé zkušenosti je praxe i taková, že přijde specialista a klientovi nadiktuje, které aplikace a nástroje bude používat. Pak přijde druhý specialista, který používá něco jiného. Takže klient běhá mezi jednotlivými nástroji a vzniká zmatek. Setkal ses s tím také?
S tím se setkávám každý den, je to součást mé práce – chci, aby se všem pracovalo příjemně a efektivně. Jsem placený za to, abych si vše zvládl zorganizovat a propojit potřebné projektové informace, i když jsou rozsypané v pěti kecálcích, deseti e-mailech, Basecampu a Trellu. Výhodou je, že informace po cestě ověřuji, pročišťuji a třídím.

Ze startu zkoumám návyky jednotlivých členů týmu a hledám cesty, jak s nimi pracovat při co nejmenším počtu změn z jejich strany, aby se mohli zaměřit na svoji práci a výsledky. Pro kreslení projektu se všemi závislostmi používám mindmapy, operativně pak vše centralizuji v Trellu. Nový systém spolupráce tvořím jen tam, kde žádný není nebo je ukrutně neefektivní.

Pokud sviští tým profesionálů bez projektového manažera, mají jedinou možnost: sjednotit platformy, aspoň pro obecnou mezioborovou komunikaci a sledování úkolů. Jinak to bolí.

Jaké od těch specialistů požadovat výstupy a jak vůbec organizovat jejich práci?
Pro začátek bohatě stačí neklást překážky, nebrat motivaci a reagovat rychle. Triviální? Ano. A neskutečně účinné. Profesionalita je jedna věc, emoce a lidskou stránku však nikdo nepopřeme. Pokud chceš mít na faktuře od dodavatelů co nejnižší částku za co nejkvalitnější a dokončený projekt, musíš pro to něco udělat.

Když vidíš, že někdo má problémy něco napsat nebo se s někým domluvit, pomoz mu. Když někdo potřebuje prodiskutovat technické řešení, buď tu pro něj. Když si někdo s někým nerozumí, hledej řešení.

Pár nástrojů ti pomůže řešit nedostatky. Osvědčilo se mi trackování odeslaných pracovních e-mailů, myšlenkové mapy a nástroje na management úkolů. Důležité e-maily bez odpovědi se vrací do inboxu. Ale některé věci aplikací nenahradíš. Třeba pravidelné procházení projektů, plánování, prioritizace, kontroly, zjišťování a posouvání projektu dál.

Udržuj si obrázek o tom, co kdo řeší i mimo projekt a pracuj s riziky. Čím méně zkušený profesionál, tím větší riziko – proto si chceš lidi co nejdříve zařadit. Čím déle je projekt otevřený, tím je dražší, proto uzavírej jednotlivé části projektu co nejrychleji.

Typickou bolístkou jsou odhady cen a termíny…
Občas je to jako věštit budoucnost z rozbouřeného oceánu, přesto to všichni děláme. Po třetím odhadu už budeš vědět, kde který dodavatel přestřeluje či podstřeluje a jak to korigovat, kde je třeba nechat prostor pro tvůrčí práci a kde je efektivnější hlídat smysluplnost práce. Proto je tak výhodný agilní přístup – velmi rychle zjistíš, jak na tom kdo je, protože často vyhodnocuješ malé úseky projektu.

Výstupem je spokojenost všech zúčastněných. Klient musí prodávat, klienti klienta nakupovat. Co jde měřit, měř. Pokaždé dávej zpětnou vazbu. Trénuj si diplomacii. Požaduj dokumentaci a pokus se ji pochopit. Validuj s jinými profesionály. A nezblbni z toho.

Měřit a dávat zpětnou vazbu mohu. Zvlášť v online marketingu ti ale každý druhý odborník řekne, že to měřit nejde, že se ta data dají různě interpretovat nebo že jsou závislá na miliardě věcech, které on nemůže ovlivnit. Takže je to taková hovězí rada, nemyslíš?
Přímo prasečí. (smích) Stejně tak ti každý první odborník řekne, že měřit musíš. Přehled potřebuješ a je tvým cílem jej mít relevantní. Různé interpretace jsou s námi přinejmenším od chvíle, kdy se lidstvo naučilo mluvit. Jediné, co ti zbývá, je s tím pracovat.

Myslíš si, že je povinností každého freelancera, aby i v případě, že klient nemá projektového manažera, dokázal těm problémovým situacím předejít?
Ano. Je v zájmu každého freelancera, aby měli s klientem sladěná očekávání. Předejdeš velkým průšvihům, když se ujistíš, že tvůj klient porozuměl tvé službě: co dělat chceš, co dělat umíš, ale nechceš, jaká jsou rizika a jak jim předejít. To beru jako základ při uzavírání jakékoli dohody.

Klientovu neznalost neberu jako jeho chybu, proto si najímá nás, abychom mu pomohli. A to i v případě, kdy klient očekává, že projektový manažer není třeba, přitom freelancer ví, že tuto roli zastávat nechce.

Co by měl freelancer udělat, když v týmu klienta projektového manažera nevidí?
Stejně, jako když chybí UX specialista při tvorbě nového webu. Není to předurčení neúspěchu, ale vznikají rizika.

Především diskutuji s klientem. Nejsme zaměstnanci, očekává se od nás aktivita. Proto seznámím klienta s riziky chybějící role v týmu a doporučím konstruktivní řešení. Pokud klient návrhy odmítne, pak se rozhoduji, zda jdu do rizik (a ošetřím si to v dohodě) nebo do projektu nejdu.

Učí se podle tebe čeští freelanceři projektovému managementu, nebo se orientují jen na svou hlavní specializaci?
Znám freelancery, kteří spolupracují jako partneři. Například někomu nejde telefonování a tomu druhému zase psaní hezkého textu. Někdo je silnější přes emoce, někdo přes logiku. Tak se doplňují. Také znám solitéry, kteří berou jako nutné zlo třeba i komunikaci, která je přitom základním stavebním kamenem jejich služeb.

Projektovému managementu se učíme všichni – je do určité míry nedílná součást života na volné noze a bez základních pravidel bychom neodřídili ani sebe. Každý freelancer je tedy tak trochu i projekťák.

Zeptám se tedy ještě jinak. V čem všem by se kromě své hlavní odbornosti měl freelancer vzdělávat?
Jednoznačně v souvisejících oborech, aspoň na úroveň udržení přehledu. Vývojář, který umí rozjet aplikaci na Amazonu má mnohem větší hodnotu pro klienta než vývojář, který neúspěchy svádí na sysadmina a obráceně.

Vzdělávat asi není to správné slovo pro tzv. „soft skills“, ale řeknu to jednoduše: čím lépe se budeš umět domluvit s lidmi, tím snadněji se ti bude žít, a to nejen v profesním životě.

Pokračujte ⇩

• Rozhovor s projektovým manežerem ShopSys Lukášem Havláskem
• Jan Řezáč: Pod 100 tisíc korun se nedá kvalitní web vytvořit
• Mira Vlach: Fakt dobrý projekťák může vypadat možná až nenápadně

Tento článek/rozhovor vyšel před 8 lety. Informace v něm tedy již nemusí být aktuální, a proto vám doporučujeme, abyste je ověřili a dohledali si novější informace.