Jan Moravec: Nejhorší, co člověk může udělat, je snažit se dosáhnout něčeho, v čem nevidí smysl

Cílem Jana Moravce je, aby každý z jeho klientů prožil spokojený život podle svých představ. Jeho specializací je zvyšování osobního potenciálu a dosahování maximálních výkonů. Pracoval pro několik velkých společností, mezi něž můžeme zařadit například Vodafone nebo Telefónicu. Živí se pouze živou stravou a ovocnými a zeleninovými šťávami. My se ho rozhodli vyzpovídat a zjistit, jak si splnit své sny.

Pane Moravče, jsme magazín zaměřený na podnikatele. Lidi, co mají určitě hodně svých vizí, které by rádi naplnili. Jak často poskytujete konzultace právě podnikatelům?
Podnikatelé tvoří více než polovinu mojí klientely. Právě podnikatelé si nejčastěji uvědomují, že bez plánování a strategie se neobejdou. A ti, kteří si to doposud neuvědomují, na to velmi brzy přijdou (smích).

Jak by si tito lidé měli definovat své podnikatelské cíle? Jsou v něčem specifičtí?
Neřekl bych, že se jedná o nějak specifickou skupinu. Na každém z nás záleží, jak chceme prožít svůj život. Podnikatelé mají tu nevýhodu, že své práci často věnují více času než lidé, kteří jsou vázáni zaměstnaneckým poměrem. Proto je pro tuto skupinu obzvláště důležité zaměřit se na své cíle. A to nejen na cíle pracovní, ale také soukromé.

Ve své praxi se setkávám s mnoha podnikateli, kteří jsou podle měřítek naší společnosti nesmírně úspěšní, ale jejich osobní život je v troskách. Já vycházím z toho, že je lepší být připraven a fungovat spíše v aktivním módu. Pokud bych si měl v ping-pongu vybrat svoji úlohu, pak budu raději pálkou, která určuje směr míčku, než abych byl míčkem, který čeká, kam ho okolnosti „zavanou“.

Inzerce | Chci tu být také

Proto volím plánování (smích). Když si vše správně sepíšete, rozvrhnete si jednotlivé kroky a nastavíte systém kontroly, pak dosáhnete všeho, pro co se rozhodnete.

Liší se tento přístup nějak od plánování cílů v soukromém životě?
Naštěstí ne (smích). Pokud se vám podaří odhalit kouzlo plánování, můžete ho využít v každé oblasti svého života.

Jak moc se oba tyto světy, tedy profesní a osobní, z hlediska plánování prolínají? Znám případy, kdy podnikatel například po narození prvního dítěte s podnikáním úplně skončil…
Je na každém, aby si na tuto otázku odpověděl ve svém nitru. V dnešní době je velice moderní oba světy oddělovat. Z mého pohledu by každý z nás měl, pro opravdu úspěšný a spokojený život, žít pouze v jednom světě. Každý, kdo mezi tyto dva světy postaví demarkační linii a silnou zeď, bude někde v koutku duše neustále nespokojený. Prostě mu bude něco chybět. Je to jedna z největších a nejčastějších chyb, kterých se ve svém životě dopouštíme.

To zní ale tak, že si můžeme vybrat jen jedno – buď profesní, nebo soukromý život…
Zřejmě jsem se špatně vyjádřil. Tím jedním světem myslím takový svět, který respektuje jak soukromý život, tak práci každého z nás.

A lze to, jak plánuje člověk svůj život, přirovnat například k plánování v rámci obchodních společností?
Záleží na tom, o jakou společnost by se jednalo (smích). Velkou nevýhodou je to, že ve společnostech se na přípravě plánů podílejí lidé, tedy subjekty, které nejsou přímo společností.

Možná, že to zní poněkud krkolomně, ale já se to pokusím vysvětlit. Ve firmách se zaměstnanci často mění, každý pracovník sleduje jiné cíle, každý má ke společnosti jiný vztah. Strategie se tedy mohou velice často měnit a někdy mohou být pro společnost dokonce destruktivní.

V osobním plánování, pokud jej provádíme správně, se soustředíme jen na cíle své. Našim cílům se věnujeme a vzhledem k tomu, že se většinou máme rádi, snažíme se o neustálý růst. Nemusíme se věnovat „politikaření“ a každé rozhodnutí, které učiníme, neděláme proto, abychom si udrželi pozici a vykázali výkon, ale abychom něčeho opravdu dosáhli.  

Denně přece uděláme řadu rozhodnutí, která byla podmíněna i krátkodobým plánováním. V čem jsou tedy ty dlouhodobé „životní plány“ tak jiné?
Z mého pohledu mezi krátkodobými a dlouhodobými cíli zase takový rozdíl není. Krátkodobé plánování by mělo být navázáno na naše dlouhodobé cíle. Pokud tomu tak není a my se přikloníme ke strategii „žít ze dne na den“, pak se stáváme míčkem, o kterém jsem již hovořil. Neurčujeme směr našeho letu, ale pouze čekáme, kam nás okolnosti nasměrují.

Podle mého je to v dnešním světě příliš rizikové chování, které si podnikatel, pokud chce být úspěšný, nemůže dovolit. Já jsem proto, uchopit kormidlo – tedy v naší době spíše volant (smích) – a vydat se směrem, který mě táhne.

Jak ten směr poznat?
Je to o hledání činností, pro které se dokážete nadchnout. Pokud se vám to podaří, pokusit se na nich postavit svoji kariéru. Cest k poznání je mnoho. Zkuste zapřemýšlet nad tím, co děláte nejraději. O čem byste dokázali mluvit celé hodiny? Jakých titulů je plná vaše knihovna? Pokud vám to ještě nestačilo, pak si můžete promluvit s lidmi ze svého okolí. Se svou rodinou a přáteli. Co považují za vaši silnou stránku? Na co jste podle nich opravdový expert? Pokud ani to nepomůže, pak si najměte někoho, kdo to z vás dostane (smích).

Co všechno vůbec „životní plány“ obsahují? Nad čím vaši klienti přemýšlí nejčastěji?
To je velice dobrá otázka. Jsem přesvědčený, že by vám na ni každý člověk odpověděl jinak. Je to jedna z prvních věcí, na které se svými klienty pracuji. Dokud si na tuto otázku nedokážeme odpovědět, nemá smysl se plánování věnovat. Nicméně abych se alespoň pokusil částečně uspokojit vaši zvídavost, nejčastěji se jedná o oblasti práce, financí, zdraví a vztahů.

Přiznám se, že jsem nikdy nepochopil jednu věc, která s plánováním velmi souvisí. Týká se základní školy, kde si žáci musí vybrat střední školu, a tak vlastně nasměrovat své kroky k budoucímu povolání. Znám ale nesčetně případů, kdy to bylo příliš brzy. Kdy podle vás nastává ten správný čas na takto dlouhodobé plánování života?
Možná to nyní bude vypadat, že si protiřečím, ale pokud se jedná o dětský věk, tak zastávám názor, že je ideální neplánovat vůbec. Dětem bohatě stačí, když jim věnujeme čas. Ale to by bylo na jinou diskuzi, proto zpět k vaší otázce.

Podle mého není takový „problém“, když se hned v úvodu nepodaří vybrat správný směr naší životní cesty. Důležité je, abychom na této trase nezůstávali. V případě, že si dítě samo nebo jeho rodiče vyberou školu, která úplně nesedí, pak je důležité uvědomit si to a začít hledat cestu novou. To nejhorší, co si člověk v životě může udělat – nebo co mu v tomto případě mohou udělat rodiče – je, že se bude věnovat například právnické praxi, pokud již na škole věděl, že je to práce, která ho nebaví nebo příliš stresuje. Je až s podivem, kolik lidí na tento negativní scénář ve svém životě přistoupilo. Na to, abychom zjistili, kým jsme, musíme poznat, kým nejsme.

Uznáte ale sám, že se studentům základních, středních i vysokých škol mění cesta poměrně špatně…
Já se na to dívám jinak. Jak jsem uvedl před chvílí. Někdy potřebujeme vědět, kým nejsme, proto, abychom mohli zjistit, kým jsme. Pokud se vydám jiným směrem, ještě to neznamená, že moje vzdělání bylo ztrátou času.

Kromě toho, že jsem díky tomu mohl zjistit, kým nejsem (smích), to ještě neznamená, že získané znalosti nemohu využít i ve svém novém zaměření. Právě naopak. Může to být něco, co mě odliší od konkurence. Stačí se jen zamyslet (smích).

Co tedy doporučujete dělat, když v průběhu realizace svých cílů zjistíme, že to není ono? Že bychom chtěli něco jiného?
Neváhejte ani vteřinu a změňte to! Na životě je krásné to, že se pořád učíme a máme každý den možnost volby. Každému vřele doporučuji, aby na svých plánech netrval příliš tvrdošíjně. A to i v případech, kdy si myslíme, že nemáme jinou volbu. Životní plánování je proces, nemůže být statický.

Často od svých klientů slyším věty typu: „To bych mohl udělat, kdybych neměl děti.“ nebo „To bych mohl udělat, kdybych měl víc peněz / před dvaceti lety.“ Každý den přicházíme do styku s novými informacemi. Proto mohou, ale nemusí přicházet také nová rozhodnutí a plány. To nejhorší, co pro sebe člověk může udělat, je snažit se dosáhnout něčeho, v čem již nevidí smysl.

Opět se ale nabízí otázka, jak poznat, že to nemá smysl?
Dejte si po probuzení 2 minuty času a zamyslete se nad tím, jak se těšíte na aktivity, které vás ten den čekají. To je nejlepší indikátor. Každý z nás si ho dovede vyhodnotit sám, ale je jen velmi málo lidí, kteří se jím řídí.

Páni, myslím si, že dělám přesně to, co dělat chci, ale přesto občas vstávám s tím, že se netěším na to, co mě ten den čeká. Nejde přece dělat jen věci, na které se těšíme. Nebo ano?
Pokud se vám to stává pouze občas, pak je to v pořádku. Ale rozhodně by to nemělo být každý den. Navíc je nutné rozlišovat, zda se jedná „pouze“ o to, že se vám nechce do jedné z aktivit, kterou máte právě na seznamu a bez ní se nepohnete dál. Nebo se ráno budíte s odporem a bolí vás žaludek.

Občas se setkávám s lidmi, co jednoduše nevědí, jak s životem naložit. Je to podle vás špatně? Měl by každý vědět, kde chce být třeba za pět, deset let?
Neřekl  bych, že je to špatně. Spíše je to škoda. Pokud nemá člověk představu o svých cílech, pak většinou pracuje na cílech někoho jiného. Je to sice chvályhodné, nicméně je to investice do někoho jiného. Pochopitelně bych nechtěl paušalizovat. Pokud se jedná o výhodná spojenectví, která jsou v rámci společnosti nebo podnikání přínosná pro obě strany, pak je to dobrý obchod. Bohužel se u nás mnoho výhodných obchodů neděje.

Jak to?
Je to dáno především výchovou. Nikdo nás neučil plánovat a od malička nám „vtloukali“ do hlavy, že pokud budeme myslet především na sebe, tak jsme sobci. Proto jsme začali upřednostňovat „stádový“ způsob chování. Je to pro nás prostě jednodušší.

Co těmto lidem poradit, když se nemohou rozhodnout a nevědí, co dál?
Zastavit se a dopřát si čas. Na nic se nemá tlačit. Jednoduše si vezměte kus papíru a napište si, co byste chtěli udělat, kdyby vás nezatěžovala žádná „kdyby“. Čím více, tím lépe. Mělo by se jednat o věci, které ve vás vyvolávají pozitivní pocity i v okamžiku, kdy na ně jen pomyslíte. Na základě tohoto seznamu se budoucnost plánuje sama.

Prostě si jen stanovíte strategii, jaké kroky k těmto cílům vedou – nemusíte se bát napsat i ty, které vám v tomto okamžiku přijdou jako bláhové – zamyslete se nad tím, koho a co k dosažení cílů budete potřebovat, a definujte si první krok. A nyní přijde to nejdůležitější, ten první krok udělejte. A udělejte ho hned. Pokud se vám do toho nebude chtít, pak si vzpomeňte, kolikrát jste už začínali od včerejška nebo od pondělí (smích).

A co naopak s lidmi, co své dlouhodobé plány často mění?
Nevidím na tom nic špatného, pochopitelně to záleží na kontextu. Spíše bych doporučil, aby se takoví lidé zaměřili na důkladnější přípravu a měli jistotu, že plán, který si dávají, je opravdu jejich.

Někteří lidé se snadno nechávají nadchnout myšlenkami jiných lidí a velice rychle je přijímají za své. Pokud impulzy zvenčí ustanou nebo se objeví nějaké silnější, tito lidé se jednoduše od cíle odkloní.

To jste také narazil na důležité téma. Jak takto v podstatě motivovat lidi, ale ne krátkodobě, nýbrž dlouhodobě?
To by bylo na samostatný článek (smích). Ale v podstatě je to jednoduché. Je potřeba seznámit se s jejich plánem, případně jim ho pomoci vytvořit. Pak udělat maximum pro to, abyste v jejich plánu hráli důležitou roli a pomáhali jim ho naplňovat. Je to velice efektivní motivační nástroj. Pohříchu se s ním skoro vůbec nepracuje. A to je veliká škoda. S jeho pomocí se dá u zaměstnanců dosáhnout větší pracovní efektivity a loajality ke společnosti.

Jak od našich plánů neodbočovat?
Není to snadné, ale dá se to zvládnout. Stačí, když si na začátku stanovíte každodenní kontrolní mechanismus a svoji životní cestu si vyhodnotíte. V případě, že vidíte jasné kroky vpřed, jste doslova na dobré cestě.

Pokud žádný pokrok nevidíte, je nutné přesně stanovit další aktivity a jejich časové rámce. Za čas se vám to „rozjede“ a každé své rozhodnutí budete automaticky vyhodnocovat s ohledem na ovlivnění svého cíle.

Plány jsou určitě závislé na sebevědomí, stavu psychiky a podobně. Co vše je ovlivňuje?
V tom máte naprostou pravdu. Já bych tuto skupinu rozšířil ještě o společnost a naši rodinu, potom by měl být seznam kompletní. Na počet slov není rozsáhlý, ale i tak je toho dost…

Existují nějaké obecné triky, které lze aplikovat na kohokoliv a které nám mohou se životním plánováním pomoci?
Přiznám se, že nejsem příznivcem obecných triků, protože každý z nás je individualita. Není možné přesunout vaše životní zkušenosti na mne ani obráceně. Zjednodušeně by se dalo říci, že by lidé měli poslouchat své „vnitřní já“. To je to v nás, co nám svírá žaludek, když jdeme ráno do práce, nebo nás plní nadšením, když jdeme odpoledne vytvářet webové stránky našeho souseda.

Vím, že teď mnoho lidí namítne, že je jejich koníček neuživí. A já jsem za tuto námitku rád, protože to je pravý okamžik, kdy začít se životním plánováním…

Takže si lidé, co si myslí, že je jejich koníček neuživí, mají vzít papír, tužku a napsat si své priority, jako jste popisoval před chvílí? Nebo co mají dělat?
Tužkou a papírem by to mělo začít. V tomto případě bych ještě předtím doporučil, aby lidé přestali předjímat. Pokud si budete myslet, že vás váš koníček nikdy neuživí, pak si ani nemusíte brát tužku a papír. V úvodu si dovolte být částečně iracionální. Prostě začněte psát ideální scénář.

Pokud bychom se bavili o práci, kterou bych chtěl dělat – nicméně je to možné použít i v ostatních částech našeho života – tak ji popište přesně takovou, jakou byste ji chtěli, kdyby vás neomezovala žádná pravidla. Nezapomínejte, že z úvodních požadavků můžete slevit vždy, když budete přesvědčeni, že vám to za to stojí.

Co vše může špatné plánování způsobit? Prozradíte nějaké „odstrašující příklady“ z praxe?
Může to způsobit to, že prožijeme takový život, který není náš. A co možná hůře, je úplně někoho jiného. To je velká škoda. Jsem přesvědčený, že každý ve svém okolí může najít lidi, na kterých je na první pohled patrné, že nejsou se svým životem spokojení. Já naštěstí žádné odstrašující případy z vlastní praxe uvést nemohu, protože moji klienti se rozhodli splnit si své životní plány a toto rozhodnutí zpravidla končí happy endem. Ale mohu vám slíbit, že pokud se nějaký zajímavý případ z praxe objeví, dám vám okamžitě vědět (smích).

Tento článek/rozhovor vyšel před 10 lety. Informace v něm tedy již nemusí být aktuální, a proto vám doporučujeme, abyste je ověřili a dohledali si novější informace.