Kreativita coby schopnost neotřelým způsobem řešit nastalé situace a problémy, se stala po boku flexibility a asertivity novou modlou moderního věku. Kreativní myšlení již není výhradou spisovatelů, malířů nebo filosofů: dnes se kreativní řešení vyžaduje snad i od instalatérů.
Tvořiví lidé vždy na své okolí působili poněkud zvláštně. Jako záhadná stvoření balancující na hranici mezi šílenstvím a genialitou – a ta hranice bývá zatraceně tenká. Bývali to umělci, dobrodruzi, blázni ponoření do vlastní práce, která přesahovala běžné lidské chápání i zájem.
Dnes se ovšem kreativita zprofanovala do té míry, že se stává předpokladem či alespoň plusovým bodem snad pro každou lidskou činnost. Kreativita je obdivována – a také vyžadována. Nejste přirozeně kreativní? Naučte se to! Snažte se!
Kreativní myšlení má některé nezbytné předpoklady: zejména musíte mít odvahu experimentovat, být otevření světu a svým způsobem velmi hraví, až dětinští. Kreativita jako svébytná entita nesnese jakýkoliv tlak, hierarchii, mocenské postoje. Naopak jí prospívá humor, nadhled a občasné odpoutání od problému, na který se s její pomocí snažíme nahlížet.
Vznikly stovky knih, článků, videí a dalšího materiálu, který má lidi naučit, jak se stát kreativními bytostmi, miláčky múz. Kreativita se stala ideálem i výnosným obchodním artiklem. Než si ovšem otevřete další článek či zakoupíte další knihu se zaručeným návodem na získání tvořivé mysli, zamyslete se nejdřív nad jinou otázkou.
Ocení někdo skutečně kreativního člověka?
Kultura kreativního génia ve své moderní podobě vznikla v USA. Zde se lidem začalo vtloukat do hlavy, že s dobrým nápadem dokážou všechno – protože jiní to také dokázali, od Van Gogha po Stevea Jobse. Vnímat svět kreativně se stává ctností.
Pravda je ovšem mnohem střízlivější: většina lidí kreativitu v podstatě nemá ráda.
Lépe řečeno, navzdory veřejné masáži si lidé uchovávají určité předsudky vůči samotnému kreativnímu myšlení. To, co je oslavováno, je pouhý důsledek schopnosti kreativně myslet – kreativita jako taková je většině populace silně proti srsti.
Tento názor šíří mimo jiné i Barry Staw, výzkumník na Univerzity of California-Berkeley. Staw říká, že drtivá většina lidí na světě má v sobě zabudovanou averzi vůči riskování všeho druhu. Lidé jsou na jedné straně vystavováni adoraci nezávislosti a jedinečnosti, na druhé straně cítí silný tlak společnosti k přizpůsobení. Není divu, že se neriskující většina odmítá vydat napospas takovému zmatku a radši se bez námitek přizpůsobí, i kdyby to mělo znamenat zavržení dobrého nápadu.
Studie, kterou provedli vědci z Pensylvánské univerzity v roce 2011, ukazuje, že dokonce i lidé, kteří tvrdí, že kreativitu oceňují, na skutečně kreativní podněty reagují negativně. Nové nápady s sebou přináší určitou míru nejistoty, které se člověk bude vždy snažit vyhnout. Lidská touha po jistotě nejenže zavrhuje kreativní myšlenky, ale dokonce značně omezuje schopnost je vůbec rozeznat. Tyto lidské vlastnosti mohou vést k absurdním situacím, kdy lidé najatí díky svým kreativním schopnostem nejsou schopni vyřešit své pracovní úkoly, neboť nikdo není ochoten přijmout jejich kreativní řešení. S takovou situací se potýkala třeba Grace Coddington, kreativní ředitelka slavného časopisu Vogue, jejíž zajímavé nápady neméně slavná šéfka Anna Wintour odmítala bez jakéhokoliv zjevného důvodu – pomineme-li pouhou demonstraci vlastní moci.
Podobné situace se vyskytují napříč nejrůznějšími oblastmi podnikání i práce – ty nejvýjimečnější, nejzajímavější myšlenky bývají odmítnuty a na jejich místo přicházejí ty, které tak či onak čerpají ze zažitých, pohodlně známých šablon. „ Všichni nenávidí to, co je opravdu skvělé,“ říká esejista a umělecký kritik Dave Hickey. Ten mimo jiné proslul i nesmlouvavou kritikou uměleckého vzdělání, o němž tvrdí, že potlačuje kreativitu a pozdvihuje průměrnost.
Kde hledat počátky naší lásky k průměrnosti?
Přesně tam, kde byste řekli – ve škole. Studie prokazují, že učitelé různým způsobem diskriminují studenty, kteří jsou výrazně kreativní, a upřednostňují ty, kteří nic nevymýšlí a jednoduše jen plní zadání – zkrátka „drží hubu a krok“. A i když se dítěti dostane toho nesmírného štěstí v podobě vnímavého a otevřeného učitele, standardizované testy a různé programy (ve Spojených státech jich funguje celá řada, například Race to the Top nebo No Child Lefts Behind – všechny mají ale společné zaměření na lineární nekreativní myšlení – u nás můžeme jistě najít řadu paralel) brzy zjistí, zda se myšlení dítěte neubírá „špatným směrem“. Je paradoxní a smutné, že se děti ve školách učí příkladům výjimečných osobností, zatímco jejich vlastní tvořivost je zašlapávána do země.
Sociální odmítnutí, kterého se kreativním lidem zhusta dostává, může podle některých zdrojů způsobovat stejné utrpení jako fyzická bolest. Přesto v sobě i tento veskrze nepříjemný fakt skrývá pozitivní zrnko: toto utrpení není kreativitě nijak na závadu, a dokonce ji může popohnat. Když výrazně kreativní lidé pojmou podezření, že nezapadají do společnosti, opadnou jejich tvůrčí zábrany, protože již nadále nemají motivaci se zařadit.
Čím kreativnější je váš nápad, tím déle bude trvat, než bude přijat. Pokud chcete svou kreativitu rozvíjet (a náš článek vás ještě nestihl odradit), vypěstujte si jednu veledůležitou vlastnost: odolnost. Čím déle budete schopni odolávat odmítnutí, tím zářivější vás možná čeká budoucnost.
Žít kreativně – být kreativní – je vědomá volba, kterou by měl svobodně učinit každý z nás. Přináší s sebou lesk i bídu, odmítnutí i oslavy. Rozhodnutí je na vás.
Tento článek/rozhovor vyšel před 12 lety. Informace v něm tedy již nemusí být aktuální, a proto vám doporučujeme, abyste je ověřili a dohledali si novější informace.
